Nečekaný zvrat ✔

18. Elizabeth Craneova

 Sluneční paprsky mi dopadly na víčka. Pomalu jsem otevřela oči a rozkoukala se do toho ostrého světla. Kolik je asi hodin? Pomyslela jsem si, ale odhadla jsem, že je kolem desáté ráno. Posadila jsem se a odkopla přikrývku, která dopadla až na zem. Uvažovala jsem, jestli se mám pro ni sklonit a dát ji zpět, a nebo ji tam nechat ležet. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Svěsila jsem nohy dolů z postele a dlouze si zívla. Poté jsem vstala a nadzvedla matraci, kde jsem vytáhla svůj deník. Pohladila jsem ho po fialovém hřbetu a sedla si zpátky na postel. Jak dlouho jsem ho neměla v ruce. Nad těmi vzpomínkami, jak jsem do něj skoro každý den psala, jsem se musela usmát. Otevřela jsem ho na náhodné straně a četla:

                                                                         Milý deníčku,                                                   13.6.2015

Dnes je pátek, pátek třináctého,. Pro někoho je to možná ten nejhorší den, co existuje, ale pro mě to nijak špatný den nebyl. Ještě půl roku! Půl roku a bude mi patnáct? Chápeš, jak se cítím? Už jenom půl roku Strašně moc se těším! Mamka mi slíbila, že až mi bude patnáct, tak...

Mamka... Dál už jsem číst nemohla. Do očí se mi draly slzy, a tak jsem vstala. Nadzvedla jsem matraci a deník pod ni strčila. Dala jsem ji zpět a hluboce se nadechla. Šla jsem ke dveřím od pokoje a vyšla ven na chodbu. Měla jsem docela hlad a tak jsem šla najít jídelnu, nebo kuchyň. Netrvalo to dlouho a našla jsem ji ve druhém patře. Stejně jako hudební sál a knihovna byly dveře ozdobené vyřezanými vzory. Pro tentokrát to byla zelenina a ovoce. Vrazila jsem do nich ramenem a ty s vrznutím povolily. Vevnitř nikdo nebyl, až na kuchařku, která v kuchyni připravovala oběd. Na stole naštěstí ještě ležely housky obležené šunkou od snídaně. A tak jsem si sedla ke stolu a do jedné se zakousla. Musím uznat, že byly výborné, jako všechno, co jsem zde jedla. Otevřely se dveře a dovnitř vešla Julie. Něco pevně tiskla v ruce. Přišla ke mně a hodila tu věc přede mě na stůl. Nebyla to věc, nýbrž deník, který jsem hledala. Nevím proč, ale z jejího postoje bylo vidět, že jsem asi v pěkné kaši.

"Co to je?!" procedila mezi zuby a opřela se rukama o stůl naproti mně.

"Kde jste to vzala?" odpověděla jsem jí otázkou a vzala deník do ruky.

"První jsem se ptala já!" zakřičela na mě a nasadila naštvaný výraz, až se mi zježily všechny chloupky na těle.

"No, je to deník..." prohlásila jsem a ukázala prstem na deník.

"Fajn, to taky vím. Čí je to deník?" pokračovala a sedla si na židli.

"Hele, vůbec nevím, kam tím míříte, ale já opravdu nevím, čí ten deník je," řekla jsem a vstala od stolu.

"Sedni si zpět!" opět zakřičela a já si poslušně sedla zpátky na židli. "Dnes mi ho přinesl James, že jsi to ztratila v posledním patře u půdy. Co jsi tam k sakru dělala?! A nehledě na to, že jsi tam byla úplně sama! To zaprvé a zadruhé mám pro tebe nemilé překvapení," dodala a její obličej se z naštvaného změnil na smutný a soucitný. Vůbec jsem nevěděla co si o tom všem mám myslet, ale zachovala jsem klidnou hlavu a poslouchala dál.

"Jedná se o tvoji matku," začala a já s sebou musela trhnout, "našla jsem komu ten deník patřil. Patřil tvé matce. Fotka souhlasí i křestní jméno. Jen příjmení je jiné. Elizabeth, tvoje matka byla čarodějka. Odešla, aby tě ochránila od tohoto světa. Tento svět je nebezpečný. A tak tě prosím, Elizabeth Craneova, vrat se zpátky," řekla trochu zastřeným hlasem. Měla jsem ještě tolik otázek, včetně změny mého příjmení. Já jsem přece Swanová a ne Craneová. Než jsem stačila cokoliv říct, tak se svět rozpadl na milion kousíčků.

Tak doufám, že se kapitola líbila a každý votes s komentíkem potěší. Jinak zítra asi přidám poslední kapitolu. A co myslíte jak tento příběh skončí? :)