Nečekaný zvrat ✔

3. Zachránce

 Pak najednou jako by se čas zastavil. Nic se nedělo, já tam seděla, zatímco on mě držel v náruči a ostré zuby měl jen tři centimetry od mého hrdla. Možná by to taky vypadalo jako romantické gesto! Ale nebylo tomu tak. 

 Najednou mě oslepilo jasné světlo. Tak jasné, že jsem si myslela, že mi to vypálí oči. Zavřela jsem je tedy, aby se to náhodou nestalo. To by byl opravdu hřeb večera, kdybych k tomu všemu ještě oslepla. Netrvalo pět sekund a já málem žuchla na zem. Pustil mě a já se tak rychlostí blesku odsunula k jedné ze zdí, o kterou jsem se následně o přela. Uslyšela jsem řev, který se mi strašně zabodával do uší. I bych řekla, že při něm tuhla krev v žilách, ale z kolena mi krev stále tekla proudem. Kdybych ale nebyla strnulá strachem, tak bych si ucpala uši, ale jelikož jsem se nebyla schopná pohnout, tak mi tahle varianta přišla jedině k smíchu.

 Najednou světlo pohaslo a já jsem cítila, že se pomalu sunu k zemi. Pozvolna jsem zavírala očka a smířila se s koncem, který jistě nastane, až si definitivně lehnu. Stále se zavřenýma očima jsem nedopadla na zem, ale někdo mě zezadu chytil. Trhla jsem s sebou strachem, že ta stvůra je zpátky a teď už mě konečně zabije. Ale místo toho, aby mě ta stvůra zabila, tak mě zvedla do náruče a postavila se se mnou. Strnule jsem se neznámého chytila pevněji a víčka jsem neustále tiskla pevně k sobě. Po tvářích mi stekla slza zoufalství a já doufala, že si toho nevšiml.

"Už můžeš otevřít oči, je to pryč," zaslechla jsem neznámý hlas, který pocházel zřejmě od toho, kdo mě držel v náruči. Nevím proč, ale ten hlas mi připadal uklidňujicí. Tenhle hlas jsem si vždy spojovala s hlasem nějakého prince  se zlatýma vlasama z pohádky Na vlásku, kterou mi četla máma. A moc daleko od pravdy jsem nebyla. Nechtěly se mi otevírat oči, a tak jsem je nechala zavřené a počkala, co se stane. Ten záhadný kluk si povzdechl a opět promluvil svým milým hlasem.

"Věř mi, nic tu není. Jsme tu jen já a ty, nikdo jiný..." řekl a opět si povzdechl. Neposlechla jsem ani tentokrát. Nechtěla jsem, aby uviděl mé uplakané oči. Pouze jsem se trochu zavrtěla.

"Prosím, jestli mě slyšíš, otevři oči," tentokrát se do jeho hlasu vkrádalo i menší zoufalství. Ale ani to se mnou nehnulo. 

Ale nakonec přece jen hnulo. Námahou jsem otevřela oči a před sebou jsem viděla krásného chlapce se stříbrno - zlatými vlasy a očima modrýma jako noční obloha. Držel mě tak zlehka, jako bych byla z porcelánu. Možná, že jsem pro něho byla z porcelánu. Bylo vidět, že si oddychl, když jsem otevřela oči.

"Co je připadám ti hezký? Že si mě tak prohlížíš," řekl s ironií ve svém hlase. Člověk by opravdu jen těžko řekl, že to byl on, kdo se ještě před chvíli staral. 

Potom jsem si všimla jednoho detailu a to bylo, že on měl tělo pokryté runami, které nosili lovci stínu z Mortal instruments.

"Vy opravdu existujete? Já myslela, že..." větu jsem však nedopověděla, protože mě dostal ukrutný záchvat kašle. Přikryla jsem si rukou ústa a když jsem jí odtáhla, tak byla celá od krve. Vzhlédla jsem a naposledy viděla chlapcův ustaraný pohled.
Pak jsem se propadla do temnoty.