Nečekaný zvrat ✔

12. Sny

Bíle šaty jí splývaly až na zem a ona se na sebe dívala v zrcadle lemovaném zlatým okrajem. Byla úchvatná. Její téměř bílé vlasy byly zapletené ve složitém drdolu a její černé oči se na sebe dívaly v zrcadle. Natáhla prst k zrcadlu a při jeho dotyku se zrcadlo rozpadlo na milion kousků a dívka zmizela. Zbyla po nich jen nekonečná tma.

" Jak dlouho ještě bude spát?" zeptal se známý hlas Stephana, který mluvil nevím na koho, protože jsem byla na půl ve spánku a na půl vzhůru.

"To vědí nejspíše mlčenlivý bratři," odpověděla nejspíše podle hlasu Alice.

"A Alice...jak je na tom Denny?" zeptal se Stephan Alice.

"Je to náš statečný bráška Stephane. Prošli jsme obřadem run my, tak proč by neměl projít Denny?" řekla mu Alice, ale co odpověděl Stephan už jsem neslyšela, protože přišel další sen.

Běžela rychlostí blesku v krásném zeleném lese. Na sobě měla upnuté černé šaty a její rudé vlasy se pohupovaly na jejich zádech. Jeden pramínek vlasů jí spadl přes kočičí zelené oko. Prudce zastavila před změtí lián a pohlédla na přízrak, který se objevil mezi stromy. Ten přízrak byl její matka.
"Mami," řekla a natáhla ruku k přízraku. Přízrak před ní ucouvl a smutně se usmál.
"Mami, to jsem já, Elizabeth!" zakřičela a do očí se jí draly slzy. Přízrak se před ní rozplynul stejně jako všechno kolem.

"Brečí ze spaní," říkal právě Stephan někomu a já si uvědomila, že je to pravda. V tom snu jsem se málem rozbrečela, ale teď jsem se rozbrečela doopravdy. Už jí nikdy neuvidím, uvědomila jsem si a po tváři se mi kutálely velké slzy.

"Třeba se jí zdálo o mamce," řekla nejspíše zase Alice. Snažila jsem se otevřít oči a říct jim o čem se mi zdálo, ale nemohla jsem od sebe odtrhnout víčka.

Rudovlasá dívka utíkala ulicemi Brooklynu a hledala někoho, kdo by jí mohl pomoct najít svého nejlepšího kamaráda. Narazila na bloňďatého chlapce, který byl něčím výjíiečný. Zastavil se před ní a upnul na ní své pomněnkově modré oči. Chtěla promluvit, ale z jejího hrdla nic nevycházelo. Chlapec nahnul hlavu na stranu a ukázal prstem na zeď nějakého domu. Na zdi domu se najednou objevil fialový třpytivý portál a on prošel portálem bůhví kam. Běžela jsem k portálu a prošla jím do nekonečné tmy.

Prudce jsem otevřela oči a udivilo mě, kde jsem se ocitla. Neležela jsem na ošetřovně, nebo v mém pokoji, jestli nějaký mám, ale seděla jsem na chodbě bůhví kde v institutu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale žádný záchytný bod jsem neviděla. O zeď jsem se postavila na nohy a šla temnou kamennou chodbou osvícenou něčím bílím svítícím do bludiště chodeb institutu.