Nečekaný zvrat ✔

7. Kostelník

  Když jsem se druhý den probudila, tak jsem se cítila mnohem lépe. Dalo by se říct, že bych klidně metala hvězdy až domů a to se vsadím, že je to přes 100 kilometrů daleko. Energicky jsem odhodila přikrývku a spustila nohy dolů z postele. Zjistila jsem, že jsem bosá a na sobě mám to stejné oblečení. Upnuté džíny a černé tílko, ale moje oblíbená džínová bunda chyběla. Což mě pěkně štvalo. Ale pak jsem si vybavila, že byla stejně zničená, takže bych jí doma zahodila a koupila bych si novou.

 Na nočním stoku ležel tác s meruňkovým čajem a také s čokoládovými koblihami. Na táce ještě ležel nějaký přehnutý papír, nejspíše vzkaz. Byl napsaný tak čitelně, že to musel snad napsat prvňák. Přesedla jsem si na židli a začala jsem číst vzkaz:

  "Ahojky  doufáme, že si se dobře
vispala a že ti bude jídlo od naší kuchařky Rebecy chutnat. Potom prosín přijď k nám do knihovni. Zavede ťe tam Kostelník.
                                             Denny"

 Musela jsem se usmívat nad chybami, které udělal nejspíš hodně malý Denny ve vzkazu a z tácu jsem si vzala jednu koblihu. Musím uznat, že byla fakt výborná.

  Odložila jsem dopis zpátky na tác a upila jsem z meruňkověho čaje. Položila jsem šálek na noční stolek a přemýšlela jsem, kdo je asi Kostelník. Představovala jsem si zrzavého, osmnácti letého chlapce, ale v tom mě přerušilo škrábání na dveře. Vstala jsem ze židle a v rychlosti jsem přešla celou ošetřovnu, nebo co to bylo, až ke dveřím. Vzala jsem za kliku a pomalu jsem otevřela dveře. Za dveřmi nestál žádný zrzavý kluk, ale stál tam malý mourovaný kocour s černou stuhou omotanou kolem krku. Ten mě má dovést do knihovny? Tenhle kocour? zeptala jsem se sama sebe v duchu a pohladila jsem Kostelníka po hlavě. On na mě jen naštvaně zavrčel a vyšel do chodby. Na to, jak byl malý, byl docela mrštný a já měla co dělat, abych mu stačila. Ani jsem neměla čas vzít si boty a tak jsem běžela bosa po huňatém černém koberci. Míjeli jsem několik dveří, o kterých jsem nevěděla, k čemu slouží. Doufala jsem, že tu mají alespoň koupelnu, protože bych nesnesla pomyšlení jít spát se špinavými chodidly. Najednou se přede mnou objevily velké dvoukřídlové dveře se vzorem rozevřených a zavřených knih. Kostelník zavrčel a odkráčel temnou chodbou pryč. To je, ale naivní kocour, pomyslela jsem si a opřela jsem se ramenem o dveře, které se s vrzáním otevřely a já vešla do velké knihovny.