Nečekaný zvrat ✔

1. Stíny

 Elizabeth. Pro někoho obyčejné jméno, ale pro mě jméno, které mi rodiče před patnácti lety dali, a kterým mě náležitě nazývají i mí přátelé. Zítra už to však bude šestnáct let a jméno Elizabeth se již bude moct vyjímat třeba na mém řidičském průkazu. Ještě nevím, jak své narozeniny oslavit, ale nejspíše pozvu své přátele, protože takhle chce zažít své narozeniny každá šestnáctiletá dívka, no ne? Já nejspíše budu výjimkou, jelikož musím uznat, že bych je nejraději strávila se svou babičkou, dědou a mamkou. Otec už bohužel z mého života odešel navždy a to při autonehodě, když mířil ze své služební cesty domů. I tak jsem ráda chodila v noci ven, pozorovat hvězdy a bezmyšlenkovitě k nim mluvit. Zkrátka se mi líbila představa toho, že ta nejjasnější z hvězdiček byl můj milovaný táta.

 Dnes po obědě jsme se s mamkou rozhodly, že půjdeme koupit nějaké hezké šaty a pohoštění na zítřejší den. Moc se na to netěším, protože na nákupy já jednoduše nikdy nebyla. Souhlasila jsem jen proto, abych udělala mamce radost. Celkově jsem byla spíše ta usedlá dívka, která nepotřebuje rozhazovat peníze za nové kousky oblečení, nebo za kousek jakéhosi patlání na obličej, make-up se tomu říká, myslím. Nejraději bych si zítra vzala obyčejné džíny a k tomu mé oblíbené modré tílko, které mi koupil táta v Berlíně. Stále mě mrzelo, že už táta nežije. V tomto ohledu mi vždy rozuměl více a vždy mamku přemluvil, abychom nákupy nechali třeba až na příští týden. Ale znáte mamky, ačkoliv se táta snažil, mnohdy ani on sám na mou tvrdohlavou mamku nestačil. S povahu člověka ale už nic neuděláte a musíte se s tím zkrátka smířit, jelikož vám nic jiného nezbyde. Avšak ať už měl jeden nebo druhý své chyby, měla jsem je nadevše ráda. Protože děti by měly mít rády své rodiče, však?

 Po obědě jsem se šla nahoru do pokoje převléknout. Neměla jsem ani svůj vytříbený styl, a tak byl můj šatník hodně barevný. Vždy jsem byla taková veselá dušička, a říká se, že náš styl oblékání o nás prozradí mnohé. Nejspíše to byla pravda, protože různé barvičky jsou přece důkazem optimismu v duši. Poté, co jsem si vybrala své oblečení, jsem si rozčesala své zrzavo-hnědé vlasy a konečně jsme vyrazily na ty nákupy. Vyrazily jsme do High Street, kde mají nejhezčí oblečení, ale také samozřejmě nejdražší. Chtěla jsem začít protestovat, že by mi stačilo něco obyčejného, ale matka mě jen odbyla a řekla, že narozeniny jsou jen jednou za rok a já si to musím pořádně užít, dokud můžu. Myslím si, že to přehání těch narozenin bude ještě minimálně kolem šedesáti. Snad taky nebudu taková, pomyslela jsem se strachem z toho, že bych nutila svoje děti, aby si na narozeniny braly šaty, a kdybych náhodou měla kluky, tak aby si na sebe vzali sako, košili a bůhvíco ještě. Ne nebudu. Nesmím! přikázala jsem si vduchu a dál se věnovala prohlížením šatů. Neuvědomujíc si, že přesně taková slova volí každá teenagerka.

"Podívej se tady mají nádherné plesové šaty," rozplývala se matka nad opravdu krásnými černými šaty s volánkovou sukní, která přecházela od černé do světle fialové. Byly opravdu hezké, ale ty bych si koupila leda tak na maturitní ples, ale na nic jiného rozhodně ne.

"Mami, já nechci plesové šaty, ale spíše nějaké krátké, černé, lehoučké," podělila jsem se s ní o své tužby a přešla k další vitríně s krátkýma šatama. Mamka si jen něco pro sebe zamumlala a dál si mě nevšímala. Byly tam červené, fialové, svítivě růžově, ale černé zatím nikde. To snad nevedou černé šaty? řekla jsem si v duchu a marně jsem hledala ve vitríně černé šaty. Natahovala jsem krk, abych viděla dál do obchodu, ale po černých šatech ani památky. Najednou mi padl zrak na prodavače, který nevypadal jako prodavač, ale spíše jako stvůra. Uklidni se! Určitě se ti to zdá. Nic takového neexistuje. Snažila jsem se v duchu uklidnit, ale pořád jsem měla divný pocit.

"Mami, podívej támhle něco je!" zakřičela jsem a otočila se na matku, která už na svém místě nestála. Mířila do obchodu. Rozběhla jsem se za ní, ale už byla u toho podivného prodavače. Vypadalo to, že není tak hnusný jak jsem ho viděla, ale stejně mi to bylo zvláštní. Proč bych ho měla vidět jako příšeru s ostrými drápy a zuby? Asi jsem se zbláznila pomyslela jsem si a vkročila do obchodu.

Pak mi to, ale docvaklo. Co když to vůbec nepatří do našeho světa? Co když to je nějaký démon jako z Mortal Instruments? Hned jsem tu myšlenku zatlačila do pozadí a v klidu jsem šla k matce. V tom se stala nečekaná věc. Prodavač se naklonil k matce a ukázal své neuvěřitelně ostré a zažloutlé zuby. Začal se pomalu proměňovat, nehty se mu měnily v ostré drápy, jeho kůže začala černat a scvrkávat se. Nebyla jsem schopna se pohnout a už vůbec ne strhnout matku, která si té stvůry ještě nevšimla, protože k ní byla otočená zády, aby si prohlédla další šaty, zpět.

 Ošklivá stvůra, nebo démon, nevím, co to je, chytla matku kolem pasu a přitáhla si jí k sobě. Člověk by si myslel, že je to dokonce romantické gesto, ale když místo nějakého prince vidíte nějakou příšeru, tak vás romantika hned přejde a místo toho vám ztěžkne hlava samými myšlenkami na to, co se asi teď stane.

 Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si nevšimla své matky, která křičela o pomoc a pokoušela se vymanit z tvorova sevření, které bylo nejspíše velmi silné. Než jsem stihla zareagovat bylo pozdě. Tvor prokousl matčino hrdlo a matka s křikem padla k zemi. Zděšeně jsem se podívala na matku a z matky na tvora.

,,Mami!" zakřičela jsem bezmocně, načež se mi do očí nahrnuly slzy, které mi začaly stékat po tvářích. Zmohla jsem se na pouhé vzlyknutí. Už nikdy neuvidím tu mojí mámu, která mi pofoukala odřené koleno, mohla jsem se jí se vším svěřit a vždy muselo být po jejím. Ze vzpomínek na naše společné chvilky mi začaly slzy téct rychleji. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala tvé stvůře do hnusného, scvrklého a spáleného obličeje.

Tvor se na mě usmál a bylo jasné kdo půjde dál na řadu.
Já

----------------------------------------------------------
Doufám, že se líbilo. :D Co myslíte, uteče Elizabeth? Nebo se jí stane to samé, co matce? Jestli to přežije, jak bude matčinu smrt zvládat?