Nečekaný zvrat ✔

17. Můj deník

Vyběhla jsem schody až nahoru, ale nikde deník neležel. Začala jsem mít obavy, že ho někdo ukradl, ale jak jsem koukala všude možně, tak nikde nebyl. Smutně jsem se posadila na prapet okna a začala si hrát s černými závěsy. V tomto stavu jsem vydržela dobrou půl hodinu, než jsem se odhodlala hledat dál. Seskočila jsem z parapetu a začal zdvihat černý sametový koberec, ale byl moc těžký. Navíc to byl úplný nesmysl, byl by přece vidět. Sklopila jsem hlavu a po schodech dolů se vrátila do svého pokoje. Po chodbě svištěl chladný vítr z otevřených vchodových dveří, ale já to ani nevnímala. Měla jsem hlavu plnou myšlenek na ten deník. Došla jsem ke svému pokoji a otevřela dveře. Když jsem je za sebou zavřela a otočila se, tak jsem leknutím málem vyskočila z kůže.

"Co tady děláš?!" napůl jsem křičela, protože jsem se z toho leknutí ještě moc neprobrala

"Sedím," odpověděl mi James a nasadil ten svůj posměšný úšklebek.

"Tady není čas na legrácky! Co tady k sakru děláš? To se mi i jako vloupáš do pokoje?!" vyjela jsem na něj a založila si ruce na prsou.

"Vloupat? Ne... jen jsem tě přišel navštívit," řekl a odhodil na postel jakousi fialovou knížku. Nevím proč, ale měla jsem z toho zvláštní pocit.

"Tak jsi aspoň mohl počkat, až přijdu," uklidnila jsem se a šla k posteli, kde jsem si vzala knihu do ruky. Něco mi na ní přišlo důvěrně známého. Otevřela jsem ji na první stránce, kde byla věta z jedné knihy, kterou jsem četla jako malá:

Slídilové ruce, pryč!

Ano... byl to můj deník. Teď už nejspíše vím, jak se to dozvěděli. Ta představa, že četli můj deník byla tak hnusná, až jsem se musela oklepat.

"Vy jste četli můj deník?!" začala jsem opět vyšilovat a zvedla zrak od deníku. James už však na u postele nestál. Otočila jsem se tedy ke dveřím, ale ani u dveří už nebyl. Prostě beze slova zmizel. Zaklapla jsem svůj deník a nadzvedla matraci. Pod matrací byla vždy moje skrýš pro deník. Deník jsem tam zastrčila a položila matraci zpátky na postel. Při vzpomínce na domov se mi do očí nahrnuly slzy. Začala jsem rychle mrkat, abych slzy zahnala. 

Když se mi to jen trochu povedlo, tak jsem si pomyslela, že bych se mohla podívat, co za oblečení je ve skříni. Přistoupila jsem k ní a nejdříve se podívala do zrcadla. Pořád jsem na sobě měla to stejné oblečení, které mi připomínalo ten nejhorší okamžik mého života, rozcuchané vlasy, které mi poletovaly kolem hlavy, oči pod kterýma se rýsovaly tmavé kruhy. Na svůj odraz jsem se už nesnesla dívat, a tak jsem část se zrcadlem odšoupla stranou. Zrak mi uchvátil velký výběr oblečení i bot různých barev. Bylo tu zelené tričko s krátkým rukávem, růžové a černé tílko s volánky, černé džínové kraťasy, modré, černé a fialové džíny, černá vesta, černa flitrová mikina, zlatá koženka, černé lesklé lodičky, zelené střevíce se zlatým podpatkem a dvoje černé tenisky. Ale bylo toho tam mnohem více. Zkrátka jsem nevěděla, co si vybrat. 

Zašmátrala jsem ve skříni a vytáhla pár věcí. Byly to černé džínové kraťasy, bíle triko s růžemi a džínová bunda, na chlup stejná jako ta roztrhaná. Radostí mi poskočilo srdce, ale zároveň mě pohltil pocit vinny. Za to, že má matka umřela můžu stejně já. Rychle jsem na ni přestala myslet, než mi po tváři opět potečou slzy. Bundu jsem pověsila zpátky na ramínko a čapla jedny černé boty. Poté jsem zasunula zrcadlo zpět na původní místo a s novým oblečením jsem vyrazila do nějakých dveří, které byly v mém pokoji. Zmáčkla jsem kliku a dveře otevřela. Za nimi byla koupelna, tak jak jsem čekala. Vešla jsem do ní a zavřela za sebou. Byla to normální koupelna se sprchovým koutem, umyvadlem a záchodem. Nové oblečení jsem položila na zem a svlékla si to staré. Poté jsem vešla do sprchové koutu, kde jsem se osprchovala vlažnou vodou. Vyšla jsem z něj a oblékla si černé džínové kraťasy, triko s růžemi a zavázala si boty.

Vyšla jsem z koupelny a namířila si to rovnou k posteli. I v botách jsem vlezla pod peřinu, kde jsem se cítila aspoň trochu v bezpečí. Zavřela jsem oči a ponořila se do nesmyslných snů.

Tak tady další kapitolka. Tato je docela o ničem, ale nějaké akce se také možná ještě dočkáte. Každý komentář a hvězdička potěší. ;) Jinak, kam se podle vás poděl ten deník od neznámo koho? Kdo ho podle vás píše? Jakou to má spojitost s Elizabethinou matkou? No zkuste hádat. :D Tak páčko u další kapitolky. :)