Nečekaný zvrat ✔

9. Arogantní blbci

Malý Denny nadskočil leknutím a křečovitě se chytil Alice. Přitom se mu vyhrnuly rukávy trička a já zjistila, že ještě neprošel obřadem run, protože žádné neměl. Nevím, co bych na jeho místě dělala já, ale bylo vidět, že se chce Dennymu brečet a já ho zcela chápala. Alice ho chlácholivě hladila  po zádech a něco mu šeptal do ucha. Nejspíše to byly slova jako Je to v pořádku, nic tu není, ale ta fungovala jen na malé děti. Každé starší dítě by vědělo, že je tohle více než vážné.

Sice byl lovec stínů, ale myslím si, že si uvědomoval, co se děje, a to ho právě tolik vystrašilo. Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si nevšimla, jaký kolem mě zavládl chaos. Julie se rychle postavila, až málem převrhla židli, George sáhl na svojí dýku, která byla zavěšena na jeho pásu se zbraněmi, Stefan si na svou ruku začal stélou kreslit runy určené k boji, Denny se už pomalu rozbrečel, Alice dělala co mohla, aby ho uklidnila a mlčenliví bratři se chopili svých dřevěných holí. Zkrátka všichni se připravovali na boj až na mě a na Dennyho s Alicí. Také jsem si stoupla a natočila jsem se k Stephanovi.

"Můžu nějak pomoct?" zeptala jsem se ho a z nervozity jsem se začala tahat za vlasy, ale mírně, aby si toho nevšiml.

"Nenech se zabít," odpověděl a vyndal ze svého opasku se zbraněmi jednu dýku, kterou mi podal, "umíš s tím vůbec zacházet?" zeptal se mě a z opasku vytáhl andělské ostří, jak jsem poznala.

"No, nejsem si jistá," řekla jsem a křečovitě jsem svírala dýku.

"To máš jedno, věř svým schopnostem," odbyl mě a s andělským ostřím vyrazil ke dveřím jako všichni ostatní kromě Alice, která měla za úkol zůstat v knihovně a hlídat Dennyho. Naštvaně jsem si odfrkla a vyrazila za ostatními. Julie si tam ještě dokreslovala runy k boji a George se o něčem radil se Stephanem. Pak bratr Sebastian otevřel dveře a všichni jsme vyšli z knihovny do kamenné chodby lemované několika dveřmi. Sice jsem stála na koberci, ale i přes ten koberec mi bylo chladno na nohy kvůli kamenným dlaždicím. Ale potom už jsem to přestala vnímat, protože jsme se pustili kamennou chodbou osvětlenou něčím bílým a kulatým k velkému  schodišti, které vedlo, jak nahoru, tak i dolů. Už jsme byli u schodiště když se ten křik ozval znovu,  ale tentokrát lidský a dětský. Všichni jsme se vystrašeně ohlédli za sebe a Stephan se rozběhl zpátky chodbou ke knihovně.

"Běž s ním, Elizabeth," řekl mi George a všichni se pustili dolů, ze schodiště.

Podívala jsem se na ně, jak jdou dolů po schodišti, aniž by věděli, co tam na ně čeká. Hned jsem se však otočila ke knihovně, protože se ten lidský a dětský křik ozval znovu. Tentokrát jsem na nic nečekala a rozeběhla jsem se tmavou chodbou ke knihovně stejně jako před tím Stephan. Už jsem viděla dveře knihovny, když vtom mi před cestu skočil nějaký hnusný démon. Vypadal skoro přesně jako ten, co mě napadl v tom obchodě. Pozvedla jsem svou dýku, ale on se mi jen vysmál. Hněv mi v těle tak vřel, že bych snad udělala cokoliv, abych ho zabila. Rozmáchla jsem se dýkou, ale on se skrčil a dýce se vyhnul. Potom se postavil a začal se znovu smát. Ještě jednou jsem se rozmáchla dýkou, ale tak, aby neměl čas se skrčit. On však udělal krok dozadu a dýce se opět vyhnul. Už jsem měla takový vztek, že jsem tu dýku hodila přímo na něj, ale on se jen nahnul na stranu a dýka ho opět minula. Ale až teď jsem zjistila, co jsem to provedla. Zahodila jsem svojí jedinou zbraň.

"Nebylo tak těžké tě najít," promluvil ten démon, ale byl to hrubý a velmi tichý hlas, že jsem ho skoro přeslechla, "protože jsi náš druh a my náš druh dokážeme vystopovat," dodal a spiklenecky se usmál.

"Jak to myslíš, že jsem váš druh?" zeptala jsem se a vzpomněla jsem si, když ke mně poprvé přišla Alice a zhrozila se toho, že mám černé oči.

"Oni ti to ty arogantní blbci neřekli?" odpověděl mi otázkou a jeho smích se zvětšil, ale víc už mi nestihl říct, protože se zezadu k němu přiblížil Stephan a zapíchl mu andělské ostří do srdce. Démon zařval bolestí a pak se proměnil v žhavé uhlíky, které dopadly na zem.