Nečekaný zvrat ✔

19. Ve snu se ocitáme ve světe, který je jen náš

S trhnutím jsem se probudila. Byla jsem celá upocená a polštář byl celý mokrý. Od slz, nebo od potu, kdo ví. Protřela jsem si oči a protáhla si ruce. Poté jsem se rozhlédla po pokoji. Byl to můj pokoj v našem domě! Bodejť by ne....všechno se mi to jen zdálo. Byla to jen ošklivá noční můra. Ale bylo to tak opravdové, všechny ty pocity a zážitky. Jako kdyby to byla pravda.

"Elizabeth, snídaně!" zakřičel hlas mé matky z kuchyně. Takže to naštěstí byl jen sen. Neuměla bych si představit bez ní žít. Bez odpovědi jsem vyběhla z pokoje a seběhla skleněné schody. Prošla jsem černo fialovým obývákem a vešla do béžově kuchyně. Mamka tam stála u plotny a aranžovala na talíře naše oblíbené vafle se šlehačkou a horkým ovocem. Na nic jsem nečekala a ve svém fialovém pižamu jsem se rozeběhla k matce a objala ji.

"Páni! Co se stalo?" zažertovala a objetí mi opětovala.

"Nic, nic," řekla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy štěstí.

"Tak se posaď, přinesu naše sváteční jídlo," poslechla jsem a sedla si ke stolu. Za chvíli za mnou přišla matka a v ruce nesla tác s dvěma talíři s vaflemi a dva hrníčky s horkou čokoládou. Vše položila na stůl a tác položila na židli vedle sebe. Sedla si a pustila se do jídla.

"Tak jak ses vyspala na své narozeniny?" zeptala se mě a vidličkou si ukrojila kousek vafle.

"Dobře," zalhala jsem jí a napila se horké čokolády.

"Tak dneska po obědě půjdeme na ty nákupy. Ať nějak vypadáš," řekla a ve mě hrklo. Bylo to jako v tom snu.

"Mami... mně stačí něco obyčejného, co mám doma," snažila jsem se jí to rozmluvit a dojedla jsem svou porci.

"Ale, no tak. Já chci, aby si to moje dcera hezky užila," nedala se překecat a sklidila ze stolu. Bez jediného slova jsem šla nahoru do pokoje a přemýšlela o životě chrousta.

"Elizabeth, oběd!" zakřičela na mé matka ze spoda a já seběhla dolů. Když jsem přišla do kuchyně, tak byl na stole připravený oběd. Jako ve snu to byl kuřecí řízek s bramborovým salátem. Beze slova jsem si sedla ke stolu a začala se nimrat v jídle.

"Copak, nechutná ti?" zeptala se mě matka, která si všimla mého nimráni v jídle.

"Ne, určitě to je dobré jako vždy, ale nějak mi není dobře," opět jsem zalhala a vstala od stolu.

"Nechceš se jít projít?" navrhla a podívala se na mě jako s pohledem, že jsem už dost velká.

"Jo, to je dobrý nápad. Do tří jsem doma," souhlasila jsem s ní a vyběhla schody nahoru a zamířila jsem rovnou do mého pokoje. Tam jsem svlékla své pižamo a vzala si na sebe bílé šaty s červenými růžemi. Doplnila jsem to bílými lodičkami na podpadku a francouzským copem s čelenkou z bílých růží. A jelikož byl prosinec, tak jsem si ještě vzala teplý bílý kabát. Poté jsem seběhla schody dolů a vyrazila do High street. Ulice byly opět přeplněny lidem. Snažila jsem se, aby mě nikdo nesrazil, ale nepovedlo se. Narazil do mě světlovlasý kluk celý v černém. Závrávorala jsem a malém spadla na zem. Ten záhadný kluk mě zachytil zvedl zpět na nohy.

"Promiň," omluvil se mi a běžel dál. Nevím proč, ale byl tak moc podobný Jamesovi. Nad tím snem už jsem se musela usmát. Život by mezi nimi byl hezký, ale pořád lepší s mojí maminkou. Na zem se z nebe začaly snášet sněhové vločky a já si pomyslela, že je lepší žít svůj obyčejný život, než žít život mezi nimi. V tom životě, kde se může cokoliv zvrtnout.

Tak toto je poslední kapitola tohoto příběhu. Doufám, že vás bavil. Tak ahoj u dalšího příběhu. :)