Nečekaný zvrat ✔

11. Svému nejbližšímu příteli věř

Vběhla jsem do té bitvy a usilovně jsem se vyhýbala zbraním a drápům. Na chvíli jsem se zastavila, abych se rozhlédla po místnosti, jestli neuvidím Stephana nebo Alici, ale nikde jsem je neviděla. Opět jsem se rozeběhla, ale přede mě skočil démon. Tentokrát jsem na nic neváhala a jedním máchnutím mečem jsem ho zničila. Rozpadl se v žhavé uhlíky, které dopadly na zem a já se zase rozeběhla, abych našla Stephana a Alici. Ještě pořád jsem je nikde neviděla a tak jsem si začala dělat starosti jestli jsou v pořádku. Běžela jsem tak rychle, že jsem si ani nevšimla, že už jsem doběhla na druhý konec místnosti a v ruce už nesvírám meč. Rychle jsem se otočila směrem k bitvě a konečně jsem zahlédla Stephana s Alicí. Na nic jsem nečekala a bez žádné zbraně jsem vběhla zpátky do bitvy. Proplétala jsem mezi démonama a lovci stínů. Snažila jsem se držet dále od démonů, ale byli všude. Už mířili i ke schodišti a Julie s Georgem pozvedli svá andělská ostří.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, kde se asi nacházím, ale bylo tu až moc lidí. Nedohlédla bych ani na konec sálu. Zastavila jsem se a sklopila oči k zemi v naději, že uvidím svůj meč, který jsem někde upustila. Nikde jsem ho neviděla. Najednou mi někdo začal dýchat za krk. Byl to teplý a sípavý dech. Celá jsem se narovnala a nehodlala se pohnout, kdyby však ten za mnou nade mě nepozvedl můj meč, který jsem upustila. Připravil se na to, že mě tím mečem rozsekne vedví. Už jsem slyšela svištění čepele. Musela jsem se pohnout a tak jsem udělala krok stranou. Následovaně se čepel meče zabodla do podlahy, kde jsem před tím stála. Vyrval meč z podlahy a opět ho pozvedl, ale následovaně se rozpadl v žhavé uhlíky, které i s mečem dopadly na podlahu. Otočila jsem se a zpatřila Stephana, který pohodil svými černými vlasy.

"V pořádku?" zeptal se mě a zvedl meč ze země.

"Jo, asi jo," odpověděla jsem mu a natáhla ruku po meči. Stephan mi ho podal a naše ruce se na chvíli setkaly, ale hned se zase odtáhly. 

Otočila jsem se a rozmáchla jsem se mečem. Při mém štěstí jsem zasáhla jednoho démona, který se rozpadl v žhavé uhlíky, které dopadly na podlahu. Na nic jsem nečekala a začala jsem si prosekávat cestu mečem a ke schodům. Máchala jsem mečem jak jen to šlo a sem tam jsem nějakého démona zabila. Najednou mě někdo chytil zezadu za pas. Bylo to pevné sevření, které mě zvedlo až na nad zem. Začala jsem kolem sebe kopat, ale bylo mi jasné, že to nestačí. Pevněji jsem sevřela meč a máchla jím dozadu. Ta osoba, nejspíše démon se meči vyhnul a ještě více se naštvala. Jednou rukou mě objímal kolem pasu a druhou rukou mi chytil zápěstí ve které jsem držela meč. Začal mi drtit mé zápěstí a já pociťovala jak mi prsty klouzají po jílci a meč mi vypadává z ruky. Začala jsem co nejvíce křičet, ale za prvé to přes tu bitvu nebylo slyšet a za druhé mi ten démon vrazil svou ruku do mé pusy. Z té pachuti krve a spáleniny se mi chtělo zvracet. 

A když říkám zvracet, tak vážně myslím zvracet. V křeči jsem se chytla za břicho a pozvracela jsem se tomu netvorovi přímo do ruky. Démon to ignoroval a nesl mě ke hlavním dveřím institutu. Stále jsem kolem sebe kopala, ale bez jakéhokoliv účinku. Dokonce jsem ho i kousala, ale opět na to nereagoval, jen mě dále nesl ke dveřím. Už jsme byli u dveří a on mě náhle pustil na zem. Brala jsem to jako šanci útěku a tak jsem se otočila a vběhla zpátky do bitvy. Daleko jsem teda nedoběhla, protože mě doběhl a k ústům mi přitiskl nějaký kapesník s něčím co vonělo tak sladce. Počkat vonělo sladce! pomyslela jsem si a zkusila nedýchat, ale než jsem napočítala do tří, tak jsem se propadla do hlubokého spánku. Poslední co jsem cítila bylo jak mě nějaké jemné ruce zvedají do náruče.