Nečekaný zvrat ✔

13. Nalezený deník

 Institutem jsem bloudila snad celé hodiny. Míjela jsem snad miliony dveří, ale ani jedny jsem nikdy neviděla. Byly úplně obyčejné a všechny stejné. Také jsem míjela spoustu schodišť, která vedla jak nahoru, tak i dolů. Když jsem na nějaké schodiště narazila, tak jsem nevěděla jestli se pustit nahoru nebo dolů, ale vždy mě to vedlo nahoru. Šla jsem už asi po dvanáctém schodišti nahoru a tam mě čekalo malé překvapení. Nebyla tu temná kamenná chodba osvětlená něčím bílým a zářivým, ale byla to chodba plná oken s černými závěsy. Vkročila jsem na černý sametový koberec a po něm jsem kráčela k jednomu oknu. Asi půl metru před oknem už nebyl žádný koberec, takže když se moje chodidla dotkla ledové podlahy, utrpěla jsem malý šok. Nic jsem si z toho nedělala a dál jsem pokračovala k oknu. Zastavila jsem se těsně před ním a pohlédla na krásný slunečný den bez mráčku. Položila jsem svou dlaň na okno a shlédla dolů na na veselé Newyorčany, kteří si užívali krásný den. Uvědomila jsem si, že odsud vypadají spíše jako ti nejmenší mravenci, než jako lidé. Jakpak by ne, když jsem ve výšce výš jak 12 pater. Sundala jsem svou ruku z okna a na tom místě zůstal otisk mé ruky. Odvrátila jsem se od okna  a šla se zpátky postavit na koberec, kde jsem se naposledy ohlédla za oknem, na kterém ještě pořád byl vidět můj otisk ruky. Potom jsem zase vyrazila po koberci dále do té chodby plné oken.

 Na konci chodby nebylo žádné schodiště jak jsem čekala, ale byly tam staré, oprýskané, dřevěné dveře. Přišla jsem k nim a nahmatala zrezlou kulatou kliku. Opatrně jsem s ní zatočila dokola a staré dveře se s vrzáním otevřely. Nakoukla jsem dovnitř a uviděla jenom tmu. Zamžourala jsem a z tmy se najednou stalo přítmí, ve kterém už jsem mohla vidět svou špičku nosu. Za dveřmi bylo dřevěné, zaprášené schodiště, kterému ze zábradlí zbyly jen velké dřevěné třísky. Vykročila jsem ke schodišti a opatrně za sebou zavřela dveře. Se zavřením dveří přišla tma a já nevěděla, kam mám šlápnout. Chvíli jsem počkala, až moje oči přivyknou té naprosté tmě, a potom jsem se pustila nahoru po schodech.

 Šla jsem radši pomalu, kdybych náhodou narazila na nějaké uvolněné prkno. Docela mi tam chybělo zábradlí, kterého bych se mohla chytit, kdyby se náhodou něco stalo. Ale naštěstí se nic nestalo a já spokojeně položila chodidla na ještě více zaprášenou, dřevěnou podlahu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila několik pavučin, starý nábytek, zatuchlé knihy, malou myš, která pobíhala sem a tam se svými malými myšičkami a také spoustu vířícího prachu ve vzduchu. Prach byl tak nesnesitelný, že jsem si musela odkašlat. Po chvíli jsem však vyrazila po prašné podlaze k jednomu špinavému oknu. Chytla jsem za kličku a pootočila jí doprava. Musela jsem do toho vložit všechnu sílu, aby se mi povedlo okno otevřít. Když se mi to povedlo, tak jsem se vyklonila z okna a nadýchala se čerstvého vzduchu, který mi docela začínal chybět. Nechala jsem okno oknem a šla trochu prošmejdit dejme tomu půdu. Chodila jsem kolem starých rozviklaných židlí a stolů, kterým chyběly nějaké nohy. 

Šla jsem tedy dál a na konci půdy spatřila knihovnu plnou starých, zatuchlých knížek. Přišla jsem až k ní a nohou jsem si namalovala kruh do prachu, kam jsem si následovně chtěla sednout. Když už byl kruh dostatečně velký, tak jsem si do něj sedla. Skrčila jsem nohy pod sebe a natáhla se po první knize v knihovně. Otevřela jsem jí a začala číst první stránku:

                                  Milý deníčku                                                 13.1. 1733
dnešní den byl doopravdy náročný. Nečekala jsem, že jako dívka budu mít tak náročné dny. Dívky by se měly přece hlavně starat o své manžely, měly by jim prát, vařit a tak, ale tohle? To přece není ten pravý dívčí život, který jsem si vždy představovala. Ale na druhou stranu nemohu říct, že by se mi tento život nelíbil. Když jsem byla malá, nesnášela jsem to. Nelíbilo se mi, jak se k naší rodině lidé chovají, jako by byli něco více než my, jako bychom my byli nějací podivíni... ale to už ty vlastně víš. Už jsem ti psala o svém dětství, psala jsem ti o svých snech, které se nejspíš nikdy nesplní. Vlastně minimálně o jednom z mých snů mohu říct, že se URČITĚ nikdy nesplní. Prostě nikdy. Ale... o tom už ty přece taky víš. Psala jsem ti o tom, když jsem to zjistila...

Ale dnes už si nemohu stěžovat. Smířila jsem se s tím, co už nikdy nebudu mít. Hlavní je to, co mít mohu a budu. Už vím, že nejsem žádná méněcenná dívka, jak se mě mé okolí snažilo přesvědčit, vím, že oni nejsou něco víc. Jeto přesně naopak. Oni jsou obyčejní lidé a JÁ jsem něco víc. V mých žilách koluje kromě lidské krve i krev mocnější, díky které mohu být tím, kým sem. A právě proto mám tak náročné dny, obzvlášť ten dnešní byl doopravdy náročný. Jsem hodně unavená...

 Po přečtení jsem usoudila, že se jedná o deníček nějaké dívky. Nejspíše lovkyně stínů. Otočila jsem tedy na druhou stránku a s otázkami, kdo deník napsal, jsem četla dál.