Nečekaný zvrat ✔

6. Mlčenliví bratři

Spala jsem tak tvrdě, že mě probudila až ta hnusná sladko-kyselá pachuť v ústech.

Byla tak hnusná, že už jsem tu záhadnou tekutinu chtěla vyplivnout.

„Opovažte se to vyplivnout, slečno Elizabeth," řekl neznámý hlas v mé hlavě. Byl mrazivý a hrubý, takový hlas jsem nikdy neslyšela, tak jak se mohl objevit v mé hlavě? Prudce jsem se posadila, až mi ta tekutina sama vlétla do krku. Maličko jsem se zakuckala. Ale hned jsem zklidnila svůj dech.

„Otočte hlavu doleva a ta osoba u vaší postele jsem já. Jmenuji se bratr Sebastian," ozval se opět ten záhadný hlas v mé hlavě. Otočila jsem hlavu doleva s hrůzou, co tam asi uvidím. A ta hrůza byla oprávněná. U mé postele seděl (jak jsem ho znala z toho filmu) mlčenlivý bratr. Neměl žádné vlasy, dokonce ani žádné oči. Ústa měl sešitá a jeho ruce byly dlouhé, pokřivené a plné jizev, jaké měli všichni lovci stínů po aplikování run stélou.

„No... já... jsem Elizabeth," představila jsem se a nemohla jsem se ubránit několika zakoktání z překvapení. Co ten tu dělá? zeptala jsem se sama sebe.

„Já vím," řekl a zvedl se ze židle. „Jo a mimochodem někdo s tebou chce mluvit," dodal a vyšel z mého pokoje.  Skoro jsem hořela zvědavostí, až se dozvím, kdo se mnou chce mluvit. Pro jistotu jsem si rychle rozčísla vlasy rukama. Dveře pokoje se opět otevřely a do pokoje vešel neznámý chlapec. Měl černé vlasy, hnědé oči a působil tak na sedmnáct. Oči měl stejně oříškové jako Alice. Podle toho jsem usoudila, že jsou asi sourozenci.

„Ahoj, já jsem Stephan a ty jsi Elizabeth, že?" představil se mladík a sednul si na kraj mojí postele, jako tam předtím seděl James i Alice.

„Jo, jsem Elizabeth," přitakala jsem a skrčila jsem nohy, aby měl větší místo na sednutí.

„No víš, měl bych se ti k něčemu přiznat," řekl a zamyšleně se podíval z okna. "Sněží," dodal a podíval se na mě.

„A k čemu? Že sněží?" zeptala jsem se a cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.

„Ne k něčemu jinému," řekl a pohladil mě po ruce. Ještě více jsem zčervenala. „Vždy, když jsi spala, tak jsem sem chodil, abych se na tebe mohl dívat," dodal a bylo vidět jak i on zčervenal.

„A?" neodpustila jsem si tuhle divnou a trochu drzou otázku. Přitom jsem byla ráda, že se o mě někdo zajímá.

„Nic. Jen jsem si myslel, že bys to měla vědět," řekl a bylo na něm vidět velké zklamání. Zvedl se z postele a, ještě než odešel, mě políbil na tvář. Zaskočeně jsem se dívala, ale on už byl pryč. Lehla jsem si zpátky na polštáře a přemýšlela nad tím, co udělal před několika sekundami.

Poprvé mi někdo dal pusu! Křičel můj hlas v hlavě a s touto krásnou vzpomínkou jsem spokojeně usnula.