Nečekaný zvrat ✔

14. Romeo a Julie

 Ale mělo to jeden háček. Na dalších dvanácti dvoustranách nebylo nic napsáno, ale za to v každé straně byla kruhová díra. Na asi tak třínácté dvoustraně už žádná díra nebyla, ale za to tam ležel několikrát složený papír a velmi nádherný náhrdelník. Sáhla jsem po náhrdelníku a vytáhla ho z díry. Byl nádherný. Měl tvar srdce, které bylo z černého obsidiánu smíchaného s tmavě fialovým ametystem. Srdce bylo olemováno stejným stříbrem, jako stříbro na řetízku, na kterém srdce viselo. Sevřela jsem srdce v dlani a přitiska si ho k srdci. Nevím proč jsem to udělala, ale nějak mi to přišlo uklidňující. Tiskla jsem ho tak silně, až se mi jeho hrany zarývaly do kůže. Bolestí jsem rozevřela dlaň, na které stékal jeden tenounký pramínek krve. Vzala jsem srdce do druhé ruky a opatrně ho položila zpátky do díry v deníku. Následovně jsem si do ruky vzala ten papír a s trochou námahy ho konečně otevřela. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Na papíře byla fotka mojí matky, která se usmívala od uchu k uchu a její zrzavé vlasy se houpaly ve vánku. Ani jsem si nevšimla, že brečím. Velké slzy dopadaly na fotku, kde se rozpskly na velké kaňky. Utřela jsem si oči rukama a fotku složila do původního stavu. Fotku jsem si stčila do kapsy od džínů a natáhla jsem se po náhrdelníku. Potom jsem si to však rozmyslela a stáhla ruku zpět. Sáhla jsem si do kapsy u džínů a vyndala z ní fotku své matky, kterou jsem následovně vložila zpátky do kulaté díry v deníku, hned vedle náhrdelníku.

 Deník jsem zavřela a přitiskla si ho k srdci. Opět jsem zjistila, že brečím. Tentokrát moje slzy dopadávaly na prach, ve kterém pak zanechávaly malá kolečka. Utřela jsem si oči a odložila deník vedle sebe. Poté jsem se obrátila zpátky ke knihovně a sáhla na jednu knihu. Tu jsem vytáhla z police a přečetla si její název. Byla to kniha Romeo a Julie. Docela mě udivovalo, že tady najdu takovou literaturu. Na nic jsem nečekala a začala číst stranu, kterou jsem jen tak v rychlosti  otevřela:

JULIE: Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Zřekni se otce, zavrhni své jméno a nebo nechceš-li, zasvět se mně, a přestanu být Kapuletová.

ROMEO: Mám ještě poslouchat? Či odpovím?

JULIE: Tvé jméno jenom je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to, Montek?  Ruka ne, ani noha, ani paže, ani tvář, ani jiná část, patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno? Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem. Romeo, svleč to jméno! A za ně, které není častí tebe, si vezmi  mne!

 Už jsem nemohla číst dále a tak jsem knihu zavřela a odhodila jí do prachu pod oknem. Žádná knihovna pro mě už nebyla podstatná a tak jsem si vzala deník a šla zpátky ke schodům. Pustila jsem se po nich dolů, ale zase pomalu. Nechtěla jsem riskovat, že bych uklouzla po vrtstvě prachu a bůhvíco si udělala. Už jsem byla dole, když jsem z chodby slyšela hlas.

"Elizabeth! Elizabeth!" křičel někdo z chodby a já odhadovala, že je to hlas Jamese. Opravdu je to James? kladla jsem si v hlavě otázku a přiložila ucho ke dveřím.

"No tak, Eli, vylez!" zakřičel James znovu. Teď už vím, že je to James  pomyslela jsem si, ale ihned jsem se zarazila. Opravdu mi řekl Eli? zeptala jsem se sama sebe v duchu a s deníkem v ruce otevřela dveře od půdy. James si mě ihned všiml a rozeběhl se ke mně.

"Tady jsi!" řekl a objal mě v náručí. I s deníkem jsem jeho objetí opětovala a nic na to neřekla. Jen  jsem potichu propukla v pláč, když mi deník vypadl z ruky a z něj vypadla fotka mé matky, která se lehkým vánkem z otevřených oken sama otevřela.

Ahojky, doufám, že se nová kapitolka líbila. Jo a mimochodem ten úryvek z Romea a Julie jsem si opravdu našla, kdyby se na to chtěl někdo zeptat. Tak páčko u další kapitoly.❤❤