Nečekaný zvrat ✔

2. Bez naděje

  Jak jsem se tak na sebe dívali, zjistila jsem, že se ke mně nebezpečně přibližuje. Sice, tak pomalu, že by byl i lenochod rychlejší, ale pořád se přibližoval. Nejspíše to dělal schválně, jako by chtěl nahnat strach své oběti. Musela jsem se pohnout, jestli jsem tam nechtěla vykrvácet jako moje maminka. Jen při vzpomínce na ní se mi oči opět zalily slzami. Zrak se mi lehce zamlžil, ale než byste stačili říct švec, otočila jsem se na patě a vyběhla ke dveřím. Vzala jsem za kliku a pokusila se dveře otevřít, ale byly zamčené. 

 Jak je to sakra možný? Když jsem sem vešla, byly odemčené a já je nezamykala! Ještě jednou jsem zalomcovala klikou, ale nic. Snažila jsem se i o ně co nejvíce opřít, ale nepohly se ani o píď. Ruce se mi chvěly a ze všech sil jsem se snažila nepropadnout panice. Pomaličku jsem se otočila zpět čelem k němu a nervózně si zkousla ret.

Tohle byl definitivní konec, Elizabeth!

 Pohled mi padl přímo na stvůru, která byla již skoro u mě. Nejspíš to nebyl zas až takový lenochod, jak jsme si před chvíli ještě myslela. Dusno se nyní dalo pomalu krájet. Jestliže jsem opravdu chtěla přežít, musela jsem začít přemýšlet jinak! A tak se mi v hlavě začal rodit plán. Zkrátka proklouznout k prodávajícímu pultu a utéct skladem. Každý sklad musí mít zadní dveře. 

Ale co když i ty jsou zamčené? Ale co, za pokus by to stálo! Na nic jsem nečekala a automaticky jsem vyběhla k prodávajícímu pultu. Už jsem byla v půlce obchodu, ale tentokrát jsem se přepočítala. Byl rychlejší, než jsem si myslela. Chytil mě ze zadu za bundu a strhl mě na stranu. Udělal to takovou silou, že jsem letěla vzduchem a prolítla jsem skleněnou vitrínou s drahými šperky. Vitrína se rozprskla na milion kousků a já myslela, že se taky za chvíli rozprsknu jako vitrína. Bolest zachvátila celé mé tělo a já bych odpřísáhla, že se nade mnou skláněli snad všichni svatí! Taky si myslím, že mi utrhl kousek mé oblíbené džínové bundy, jen tak mimochodem. Jindy bych pro ní truchlila, ale teď není na nějaké truchlení nad bundou čas. Tady mi jde o život a ne o bundu.  Koupím si novou, až se odsud dostanu. Jestli vůbec se odsud dostanu. A věřte mi, neviděla jsem to moc nadějně.

 Rychle jsem se vzpamatovala a pokusila se zvednout. Ale nešlo to. Za prvé mi to na skle podkluzovalo jako na slupce od banánu, takže jsem vždy znovu spadla. A za druhé v pravém koleni jsem totiž měla zaražené tři velké střepy. Neměla jsem odvahu vytáhnout si je a tak jsem tam jen seděla a čekala na smrt, která nepřicházela, protože se ke mně blížil zase velmi pomalu. Vlastně bych si tu smrt přála více, než cokoliv jiného. Jestli jsem si myslela, že horší to už být nemůže. Pak ano, může. Doslova se vyžíval v tom, že mě má v pasti! Nedokázala jsem dělat nic jiného, než na něj koukat s mým uslzeným kukučem.

 Vždyť se můžu sunout až ke skladu!  Nedala jsem si říct a nedala. Zkrátka jsem byla odhodlaná se odsud dostat! Ačkoliv tohle byl ještě víc šílený nápad, než ten předtím. 

 Na nic jsem nečekala a v sedu jsem se začala sunout ke skladu. Pohybovala jsem se snad již jenom silou vůle. Slzičky bolesti vyplouvaly napovrch při každém mém pohybu. Ale nebyla jsem připravená zemřít, ještě ne! 

A zase byl rychlejší. Chytil mě za vlasy a přitáhl si mě k sobě. V tu chvíli jsem si myslela, že mi ty vlasy snad všechny vytrhne.  Začala jsem kolem sebe kopat, ale nepomáhalo to. Spíš naopak mi to působilo daleko větší bolest. Taky jsem se snažila ho  poškrábat, ale vždy se vyhnul. Začal otevírat svou "tlamu" a přibližoval ke mně své ostré žluté zuby. Zavanul ke mně pach z jeho úst. Musím podotknout, že smrděl jako zkažené maso a možná ještě hůř. Snažila jsem se co nejvíce naklonit ke straně, ale marně. Držel mě moc pevně. Byla jsem již naprosto bezradná a z hrdla mi unikl vzlyk.

 Vždy jsem si myslela, že umřu až mi bude osmdesát a více, ale každý se jedno splete nebo přepočítá. I má matka umřela mladá a já umřu ještě mladší. Ale co. Na světě už neexistuje někdo na kom by mi záleželo. Čekala jsem na svou smrt. Byla jsem s ní dokonce i smířená. Pozitivní bylo, že jsem se mohla vidět s maminkou, a proto jsem na tváři vykouzlila menší úsměv. Jediné co jsem si přála bylo, aby to byla rychlá smrt.

-----------------------------------------------------

 Tak, co myslíte, umře Elizabeth? Nebo ji někdo zachrání?