Nečekaný zvrat ✔

10. Co pořád tajíte?

"Co to bylo?" zeptala jsem se a ještě jsem se vzpamatovávala z toho co mi ten démon řekl a jak se potom rozpadl v žhavé uhlíky, které ještě teď žhnuly na černém koberci před knihovnou.

"Že by démon?" odpověděl mi Stephan otázkou s takovou nepříjemnou ironií, že jsem to málem nevydržela a dala mu facku. Jak se mnou takhle může mluvit?! Nejsem tak blbá, abych nevěděla, že to byl démon a navíc mě tenhle tón absolutně vytáčí! Snad jsem tu otázku řekla srozumitelně! křičela jsem v duchu. No...uznávám, možná to nebylo zase tak srozumitelné, ale mohl mi to říct normálně! pokusila jsem se v duchu uklidnit, ale to se jaksi zvrtlo a už jsem zase křičela.

"Přestaň se mnou takhle mluvit!" vykřikla jsem najednou na Stephana a tím tak přetnula až  strašidelně hrobové ticho. Vykřikla jsem to tak nahlas, že to nejspíše muselo být slyšet přes celý institut, protože se rozletěly dveře od knihovny a do chodby vpadla Alice. Měla vlasy slepené potem, na tváři měla krvavé šmouhy, její černé krajkové šaty byly špinavé od nějakého slizu a krve, která nebyla její. V ruce ještě držela jasně planoucí andělské ostří a v obličeji měla vystrašený výraz.

"Co tu vy dva u Anděla vyvádíte?!" okřikla nás Alice a já jsem se díky tomu trochu uklidnila, "Copak vám je jedno, že tu bojujeme o vlastní životy?" pokračovala a rukou ukázala do knihovny. Nevím co tam je, protože mi ve výhledu bránila Alice. Ale vypadá to, že Stephan to viděl, protože se najednou rozběhl do knihovny až málem porazil Alici. Nejspíše to musí být něco strašného pomyslela jsem si. Ale najednou jsem si vzpomněla na to, že Alice v knihovně nebyla sama. Hlídala Dennyho. A teď mi to docvaklo. Ten dětský křik byl od Dennyho. Panebože snad je v pořádku pomyslela jsem se a rozběhla jsem se do knihovny, ale Alice mě chytla za paži a strhla mě zpět na chodbu.

"Co to děláš? Pusť mě!" zakřičela jsem na Alici a pokusila jsem se vytrhnou svojí ruku z jejího sevření, ale Alicino sevření bylo silné až to trochu bolelo.

"Potřebuju si s tebou promluvit," odpověděla Alice a zavřela za sebou dveře od knihovny. Až potom pustila mou paži a opřela se o dveře knihovny.

"A o čem? Byla bych ráda, kdyby mi konečně někdo vysvětlit, co mi řekl ten démon! Co sakra přede mnou tajíte!" rozkřikla jsem se na Alici a do očí se mi draly slzy.

"Elizabeth, má to logické vysvětlení, jen mi dovol ti to vysvětlit," řekla a chytla mě za ramena, protože si nejspíše všimla toho, že se mi chce brečet.

"Ale já nevím jestli to vůbec vědět chci," řekla jsem a dětinsky jsem se rozbrečela. Alice mi asi rozuměla, protože mě objala a hladila mě po zádech, jako to dříve dělala má matka a tato vzpomínka si mě ještě více rozplakala. Chvíli jsme tam jen tak stály v objetí, které mě utěšovalo a já pomalu přestávala brečet, ale najednou se otevřely dveře knihovny a z knihovny vyšel Stephan a na pažích měl krev. Usoudila jsem, že je nejspíše Dennyho. Zavřel za sebou dveře a my s Alicí jsme se od sebe odtrhly. Utřela jsem si slzy a pokusila jsem se hned nevyhrknout otázku jestli je Denny v pořádku.

"Alice, musíme najít mlčenlivé bratry a ostatní," vyhrkl ze sebe Stephan a chytl Alici za paži.

"Proč? To je to tak vážné?" zeptala se Alice, ale to už se spolu rozeběhli chodbou a já jsem měla co dělat, abych jim stačila.

"Neprošel obřadem run a potřebuje iratze. Musíme poprosit mlčenlivé bratry, aby ten obřad udělali tady a teď," řekl a táhl Alici dál kamennou chodbou lemovanou spoustou pokojů.

"Hej!" zakřičela jsem na ně, ale ani jeden se neotočil, "Počkejte na mě!" zkusila jsem to znovu, ale už byli daleko. Běžela jsem seč mi síly stačily, ale bylo jasné, že už je jen tak nedoběhnu. Potom jsem však uviděla to schodiště po kterém se před tím pustila Julie, George a mlčenlivý bratři.

 Doběhla jsem ke schodišti a pustila jsem se po něm dolů. Dole vládl velký rozruch. Všichni tam bojovali seč jim síly stačili, ale bylo vidět, že démoni mají převahu a tady v tom případě je potřeba každý člověk. Rozhlédla jsem se po místnosti a zrak  mi padl na velký meč, který visel na zdi. Na nic jsem nečekala a rozeběhla jsem se jeho směrem. Musela jsem si však dávat pozor, aby mě nesejmula nějaká zbraň. To se však teď málem stalo, ale stačila jsem uhnout včas, takže se dýka zabodla vedle mě do zdi. Běžela jsem dál až k tomu meči. Natáhla jsem se pro jeho jílec a když jsem ho pevně držela, tak jsem zatáhla co nejvíce, až se meč ze zdi uvolnil a celou svou tíhou mi spadl do ruky. Potěžkala jsem si ho v ruce a vyrazila jsem do boje proti démonům.