Nečekaný zvrat ✔

5. Starosti

 Probudily mě až tlumené hlasy u mé postele. Nechala jsem zavřená víčka a poslouchala jsem. Ne, že bych byla zvědavá, ale nechtěla jsem riskovat, že by se mi udělalo špatně a já se vrátila do toho hrozného snu, ve kterém jsem se vdávala a místo po koberci jsem kráčela po mrtvolách svých příbuzných. A nehledě na to, že jsem se vdávala za tu stvůru. Byla to ošklivá noční můra a navíc natolik reálná, až mi z toho běhal mráz po zádech až doteď.

 "Neříkala jsi náhodou, že je vzhůru, Alice?" zeptal se tem známý hlas kluka nasupeným hlasem Alice a následovně si sedl na kraj postele, aby mě mohl chytit za ruku. Snad jen silou vůle jsem se snažila sebou necuknout, ačkoliv bych to nejraději udělala. 

"Jamesi, není to Alicina chyba. Elizabeth na tom není zrovna nejlépe a potřebuje si odpočinout," odbyla ho Julie přísným hlasem a objala Alici, která vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Tak a teď vím i to jméno záhadného kluka. Je to James.

Alice měla velmi krotkou povahu a když se na ní zvýšil hlas, do očí se jí začaly drát slzičky. Jako tenkrát, když jí vynadal její otec za to, že nic neumí a že je budiž k ničemu.

"Jenže vy to pořád nechápete!" rozkřikl se James. A měl co dělat, aby se nerozběhl jako největší zbabělec do pokoje. Nevím, ale vůbec proč. Záleží mu na mě? Proč by nějakému lovci stínu mělo záležet na obyčejné civilce? A nebo nejsem zase tak obyčejná? Hlavou mi zkrátka vířilo několik otázek, na které jsem neznala odpovědi. 

"Chápu to, Jamesi! Sama jsem byla svědkem toho, že má černé oči!" zakřičela již brečící Alice na Jamese.

"Jamesi, černé oči ještě nic neznamenají," chlácholila jej Julie a pohladila ho po rameni. James však její ruku setřásl a začal se mi plně věnovat. Jeho dotek se mi hnusil, ale v hloubi duše líbil zároveň.

"A co se se mnou děje?" zeptala jsem se a odvážila se otevřít oči. Na mojí posteli seděl ten samý kluk, co mě zachránil, a stále mě držel za ruku. Nehodlala jsem si na nic hrát a svou ruku jednoduše z jeho sevření vytrhla. 

Nebyli jsme tam ale sami. Před postelí stály ještě dvě ženy. Jedna byla o hodně mladší. Alice, která mě přišla jako první navštívit. Druhá žena byla o hodně starší. Dokonce tak stará, že měla téměř bílé vlasy a její oči byly zcela šedé. Elizabeth jí hádala tak kolem šedesáti. 

„Díky, bohu," pronesl James. "A s tím se nezaobírej. Nejsme si na sto procent jisti," dodal a pohladil mě  po vlasech. Další gesto, které dělají matky. Vypadá to, že věděli o smrti mé matky a teď se snaží mi ji nahradit. Ale to se nepovede, má matka byla jen jedna a nikdo ji už nenahradí.

„Ahoj mě jsi tu ještě neviděla. Jmenuju se Julie a dohlížím na tento institut pro lovce stínů. Ten chlapec je James a ta dívka je Alice," řekla a měla tak milý přízvuk, že jsem si myslela, že to ani není možné. Nejspíš si ten proslov i trénovala.

„Těší mě," řekla jsem a pokusila se na tváři vykouzlit malý úsměv. Ale jak už to chodí u nemocného člověka, tak to nevypadalo jako milý úsměv, nýbrž jako úšklebek. James mi položil ruku na čelo jako předtím Alice. 

"Pořád máš teplotu," řekl a stáhl ruku z mého čela. Začala jsem kašlat a všichni se na mě ustaraně dívali. Pak se mi kašel uklidnil a bylo mi zase o trochu líp.

" V pořádku," zavtipkovala jsem, ale zase to vypadalo spíše neklidně než klidně. Bylo vidět, jak si všichni přihlížející pořádně oddechli, ale malé obavy měli. Ať už je měli jakékoliv, tak mě nechali, abych si odpočinula. Pak jsem se přetočila na bok a s trochou sípání jsem usnula.