Nečekaný zvrat ✔

16. Pravda někdy zabolí, nebo překvapí

 Zaklapl jsem deník a v hlavě se mi stvořilo hned několik otázek najednou. Kdo to píše? Kde ho Elizabeth vzala? Proč mi nic neřekla? Byl ten její pláč spojený s tím deníkem? vířily mi v hlavě otázky, na které jsem nedokázal odpovědět. A tak jsem pevně stiskl deník a šel směrem ke schodišti.

 •••••

Konečně jsem našla tu známou chodbu, díky které jsem našla svůj pokoj. Ale nevešla jsem do něj, protože byla z chodby slyšet, tak nádherná hudba, že jsem automaticky šla chodbou dál. Zaposlouchala jsem se do hudby a po sluchu našla dveře, ze kterých hudba vycházela. Zastavila jsem u jedněch, které byly vyzdobené vyřezávanými notami a různými hudebními nástroji. Nakoukla jsem škvírou dovnitř a uviděla obrovský sál s klavírem a někde v pozadí s houslemi, flétnami a spoustu dalších nástrojů. U klavíru seděl Stephan a Denny. Dennyho prsty se ladně pohybovaly na klávesách klavíru a Stephan ho případně opravoval. Denny však za svého hraní neudělal ani jednu chybu a Stephan byl na něj hrdý, asi tak jako pravý starší bratr.  Co bych já za to dala, abych měla mladšího sourozence. Pomyslela jsem si. Stephan zářil, jako kdyby to byl on sám, který zahrál tuto píseň. Nedala jsem si a s potleskem, který patřil Dennymu, vešla do místnosti. Denny se otočil a celý zářil jako Stephan. Ani se mu nedivím. Taky jsem byla nadšená.

"Elizabeth! Nemohli jsem tě najít. Kde jsi byla?" řekl Stephan s úsměvem na tváři a vstal od klavíru.

"No... jen tak jsem procházela Institutem," zalhala jsem a kousla se do tváře. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne.

"Lžeš!" ozval se Denny a ukázal na mě.

"Denny! Přestaň někoho bezdůvodně obviňovat ze lži!" napomenul Stephan Dennyho.

"Ale Stephane! Kouše se do tváře! Ty, když lžeš, tak si mneš nos!" nenechal se Denny odradit. Bylo vidět, jak Stephan viditelně zrudl. Ne vztekem, ale tím, že Denny prozradil něco, co jsem nejspíše vědět neměla.

"To stačí Denny. Běž do pokoje a přečti si něco z Kodexu," řekl Stephan a popostrčil Dennyho ke dveřím. Denny neprotestoval a beze slova odešel. Bylo mi ho líto, protože Denny měl pravdu o mé lži, ale já nebyla schopna ji přiznat.

"Kodex... to je ta stará kniha?" zeptala jsem se Stephana.

"Ne ledajaká stará kniha, ale kniha o celých dějinách lovců stínů," odpověděl na otázku usedl na stoličku u klavíru.

"Aha...," řekla jsem a opřela se o dveře.

"Jinak... jak víš třeba, co jsou runy?" optal se Stephan a rozložil na desku klavíru štos not. Z dálky jsem poznala, že se jedná o starověké písně.

"No... je o vás natočený film," zodpověděla jsem jeho otázku a z nervozity se kousla do rtu.

"O nás? Jak by mohli vědět o naší existenci?" ptal se pořád Stephan a koukal se mi do očí. Jeho oči nebyly moc klidné.

"Ano o vás. A to opravdu nevím... ale je o vás i kniha se seriálem..." snažila jsem se odpovědět na jeho otázky, ale byly moc složité.

"Cože?" nevěřil mi Stephan.

"Jo, přesně tak. Ale teď promiň, musím už jít," odbyla jsem ho a vyšla ven z místnosti. Na nic jsem nečekala a šla zpátky chodbou ke svému pokoji. Vlastně jsem v tom pokoji ještě ani nebyla. Vždy jsem byla na ošetřovně, nebo v nějaké z místností Institutu. Byl to můj pokoj, protože měl na dveřích štítek s mým jménem. Vzala jsem tedy za kliku a dveře otevřela. Pokoj byl nádherný. Byl fialově vymalován. Jako nábytek tam byla bílá postel s bílou skříní. Povlečení bylo s anglickou vlajkou, což mě zaskočilo, ale zároveň potěšilo. Anglii jsem milovala a můj sen byl se tam jednou podívat. Ale informaci jsem sdělila jen svému deníčku. Tak jak to sakra mohli vědět? Nebo je to náhoda? Řekla jsem si vzduchu dvě otázky, ale ani na jednu jsem nedokázala odpovědět. Pak mi něco docvaklo. Nemám ten deník! V duchu jsem začala plašit, kde by mohl zůstat. Marně jsem si snažila vzpomenout, kde jsem ho nechala naposledy, a vzpomněla jsem si na to jak jsem byla v posledním patře s Jamesem. Na nic jsem nečekala a vyběhla chodbou zpátky ke schodišti.

Tak snad se kapitola líbila. A co myslíte, jak se dozvěděli o tom, že má Eli ráda Anglii?