In the grip of love (season 2)

London's dark days

Jak moc mě teď budete nenávidět? Za to, co jsem napsala? :O :D

Bylo to téměř na den přesně čtrnáct měsíců ode dne, co jsem na tom samém letišti naštvaně vystupovala z letadla a táhnoucí svůj kufr mířila za matkou, kterou jsem v tu chvíli opravdu upřímně nesnášela. Tentokrát jsem se vracela dobrovolně a už jsem se nemohla dočkat, až se opět nadechnu chladného, Londýnského vzduchu, který mi tolik chyběl. Netušila jsem, co Harrymu řeknu, jak se mu za to všechno omluvím, ani jak své činy obhájím. Ale v tu chvíli mi to bylo více méně jedno. Řítila jsem se už známými, Londýnskými ulicemi a vyhýbala se kolemjdoucím, kteří se za mnou udiveně otáčeli, nechápajíc, kam tak pospíchám. Pospíchala jsem za ním, poháněná touho opět cítit jeho doteky a slyšet jeho hlas. Copak jsem musela být tak daleko od něj a probrečet tolik nocí, aby mi došlo, že ho miluju? Osud s námi hrál krutou hru, a jak se později ukázalo, v rukávu měl ještě spousty trumfů.

Litující toho, že jsem si nenechala klíče od vily, bušila jsem jako smyslů zbavená na dveře a netrpělivě přešlapovala z místa na místo, čekající, až se mi někdo uráčí přijít otevřít. Když se dveře po chvíli konečně pootevřeli a ven vykoukl Louis se zarudlýma, opuchlýma očima, na okamžik se mi zatmělo před očima. „Alie?!“ Vypravil ze sebe nevěřícně a vrhl se mi kolem krku. Nechala jsem tašku, za doprovodu hlasitého žuchnutí, spadnout na zem a pevně jsem Louise objala. „Co se stalo?“ Zašeptala jsem třesoucím se hlasem, neměla jsem z toho dobrý pocit. „Harry…“ Zamumlal Louis, aniž by se ode mě odtáhl. „…on-on…“ Nedokázal to vyslovit. „Louisi co je s Harrym.“ Jemně jsem ho od sebe odtáhla a zahleděla se mu do očí. „Uklidni se a pověz mi, kde je?!“ Začínala jsem panikařit. „V nemocnici.“ Vypravil ze sebe Louis mezi vzlyky. Zbledla jsem, jako bych cítila, jak ze mě odchází barva a jakási životní síla. Nohy už mě odmítaly dál nést, všechno kolem mě se propadla do neprostupné temnoty. „Alie!“ Zaslechla jsem jeho hlas, Niallův hlas. Stihl ke mně přiskočit právě včas, cítila jsem, jak mě podpírá a pravděpodobně s Louisovou pomocí vede do domu. Svět kolem sebe jsem vnímala jen napůl, hlasy se mi zdály tlumené, jako by na mě všichni mluvili z veliké dálky. „Je v pořádku?“ „Co tady dělá?“ „Co se stalo?“ Překřikovali se jeden přes druhého a mě už z nich začínala bolet hlava. Niall mě posadil na pohovku v obýváku klek si přede mě, držící mě za ruce. „Je mi fajn.“ Zalhala jsem a vysmekla se z jeho sevření. „Co je s Harrym?!“ Dožadovala jsem se vysvětlení. „Myslíme, že se chtěl zabít.“ Odpověděl mi Liam, i když se mu do toho moc nechtělo. „Předávkoval se prášky na spaní.“ Doplnil ho Zayn a já opět ucítila ten už dobře známý pocit slabosti a bezmoci. Co jsem to jenom udělala? „Jak je na tom?“ Sebrala jsem své poslední síly k oné zásadní otázce. „Je v kómatu. Doktoři říkají že-že…“ Louis už to nezvládl a rozbrečel se, Zayn ho pospíchal obejmout a šeptem ho utěšoval. Neustále opakoval, že to bude dobrý, což znamenalo, že to ani v nejmenším nebude dobrý. „Nikdo neví, jestli se ještě probere. Doktoři mu dávají čtyřiceti procentní šanci.“ Obeznámil mě Liam se situací. „Čtyřicet procent?!“ Zopakovala jsem a ucítila první slzu, která si našla cestu ven. „To je miň než polovina, to-to znamená, že umře?!“ Upírala jsem pohled na své třesoucí se ruce. Byla mi zima i horko zároveň, cítila jsem bolest, strach a vinnu. Ani jsem si neuvědomila, že mě někdo objímá, dokud jsem neuslyšela Liamův konejšivý hlas, šeptající mi do ucha. „Dostane se z toho, uvidíš. On to zvládne, nenechá nás tady.“ Omotala jsem mu ruce kolem krku a několik příštích minut ho nehodlala pustit.

„Proč ses vrátila?“ Seděli jsme u jídelního stolu a večeřeli, nikdo, kromě Nialla, ale neměl na jídlo ani pomyšlení. „Volala mi máma. Řekla mi, co se děje s Harrym. Nejdřív jsem nechtěla jet zpátky, ale…“ Netušila jsem, jak jim to mám vysvětlit, nakonec jsem se rozhodla pro tu nejjednodušší cestu, říct jim pravdu. „…ale musela jsem, kvůli Harrymu.“ Jen jsem doufala, že to pochopí a nebudou se už víc vyptávat. „A jak dlouho zůstaneš?“ Zahuhňal Niall s plnou pusou. „Mohl by ses trochu krotit?! Tvůj kamarád umírá a ty se tu cpeš, jako bys týden nejedl!“ Vyjela jsem na něj a prudce vstala od stolu, míříc do Harryho ložnice.

Všechno tam vonělo po něm. Nedokázala jsem se ubránit vzpomínce na náš poslední, společný den. Bylo to před odjezdem na turné, když mi dal svůj křížek. Dala bych všechny poklady světa za to, abych ten okamžik mohla prožít znovu. Kdybych jen přijela o den dřív, tohle by se nemuselo stát. Kdybych poslechla matku a hned sedla na letadlo, mohla jsem tam ležet v posteli spolu s Harrym a zasypávat ho svými omluvami a prosbami, aby mi odpustil. „Můžu dál?“ Nakoukl do ložnice Liam. Mlčky jsem přikývla a sledovala, jak potichu zavírá dveře a sedá si vedle mě na Harryho postel. „Je dobře, že jsi zpátky, patříš sem, patříš k nám.“ Povzdechla jsem. „Ne, patřím k Harrymu, kterého jsem zabila.“ Namítla jsem. „To není pravda! Není mrtvej a taky nebude! Pojď.“ Chytl mě za ruku a vytáhl na nohy.“ „Co to děláš?“ „Uvidíš.“