In the grip of love (season 2)

Intentions fate (THE END)

Uf...popravdě, nejsem si jistá, co říct? Tahle FF.ka pro mě znamená opravdu hodně, je třetí, kterou jsem začala psát a je zatím i nejdelší. Svým způsobem jsem na tuhle povídku hrdá a to jen díky VÁM! Bez vás, by tohle všechno bylo k ničemu a proto neslutečně moc děkuju za každý VOTE i komet, opravdu to pro mě hodně znamená :) Doufám, že s vývojem tohlr příběhu nejste zklamaní, snažila jsem se řídit i podle vašich komentářů a usměrňovat děj takovým směrem, aby se vám to líbilo :) zažila jsem s vámi opravdu úžasnou dobu, po kterou jsem přidávala jednu kapitolku po druhé a nedočkavě se třásla na vaše názory :) ITGOL končí :( a je mi to opravdu líto, ale je nejvyšší čas, nic se nemá přeci přehánět :) Doufám, že nelitujete toho, že jste začali tuhle povídku číst a co dál? Snad jen, užijte si poslední kapitolu :3 Snad se "potkáme" u mých dalších povídek a u jedně zbrusu nové, která ukončením této FF .ky právě startuje! :) 

Devátý měsíc, dnů zbývajících k červenému kolečku v kalendáři zbývalo stále méně a počet obyvatelů v našem domě se naopak navyšoval. Nejprve přijel Harry s Anne a Gemmou, následováni Liamem, který byl plně připravený na všechno. Louis se Zaynem dorazili pár dní po nich a díky bohu místo dětského oblečení dovezli jídlo, které mizelo závratnou rychlostí. Všechny pokoje v domě byly obsazené a pokud jste chtěli chvilku klidu, nezbývalo vám nic jiného, než se zamknout v koupelně. Dva tři týdny před termínem porodu museli bohužel kluci odjet do Ameriky, odehrát několik naplánovaných koncertů. Na velký den D už ale měli být zpátky, což mě bohužel nijak neutěšilo, bez Nialla jsem se cítila nesvá a bylo to rozhodně znát... 

"Zlato? Sypeš tam cukr." Upozornila mě Anne. Zatřepala jsem hlavou a zaměřila pohled na hrnec s vroucí vodou na špagety, kterou jsem chtěla osolit. Na skleněné dóze, kterou jsem držela v rukách, ale stálo cukr a ne sůl. Povzdechla jsem a vrátila dózu do horní police. "Jsi v pořádku?" Ujišťovala se Gemma, sedící na kuchyňské lince. "Je mi fajn." Přikývla jsem. "Jen už chci mít Nialla doma." Zamumlala jsem a raději přenechala vaření Anne. "Už jen pár dní a jsou zpátky." Věnovala mi Gemma povzbudivý úsměv. "Já vím, půjdu si lehnout, není mi moc dobře." Chabě jsem se pousmála a zamířila do ložnice. Usnula jsem téměř okamžitě, ale byl to lehký, neklidný spánek, z kterého mě probudila bodavá bolest, která nevěstila nic dobrého... 

NILLŮV POHLED: "Je ti doufám jasný, že porod už stejně nestihneš?" Ujišťoval se Liam. "Kušuj a pohni!" Okřikl jsem ho a ledabyle naházel naše zavazadla do kufru auta. "Měli bychom se pro něco stavit v obchoďáku." Protočil jsem oči a násilím donutil Louise nastoupit. "Nakoupil si toho už tolik, že bychom mohli mít klidně paterčata!" Byl jsem značně nervózní, co když se Alie nebo prckovi něco stane a já tam nebudu?! "Ale..." Zaprotestoval Louis, můj vražedný pohled ho ale umlčel. "Zayne co tam do háje děláš?!" Křikl jsem popuzeně, zatímco Liam si zabral sedadlo spolujezdce. "To si vyřiď s Haroldem!" Zavrčel Zayn, pomáhající Harrymu s obří taškou, kterou sebou při odjezdu do Ameriky určitě nevezl. "Co tam proboha táhneš?!" Zděsil jsem se. Z jakéhosi neznámého důvodu mě napadlo třicet kilo heroinu, ale raději jsem tuto myšlenku zaplašil. "Louisovy jste možná miminkovské nákupy zakázali, ale mě ne." Pokrčil rameny a zašklebil se. "To je můj kluk!" Rozesmál se Loui, vystrkující hlavu z okýnka, v tu chvíli mi připomínal psa, ale nechal jsem si onu myšlenku raději pro sebe. "Bože!" Zaúpěl jsem a pospíchal Harrymu a Zaynovi pomoct.  

Cesta do nemocnice se neobešla bez hádek a pokusu o zabití Louise, který celou cestu otravoval s tím, abychom zastavili u hračkářství. Kdybych nemusel řídit, pravděpodobně bych po něm skočil a ošklivě mu ublížil! Už tak jsem měl nervy na dranc, od chvíle, kdy mi Anne volala, uběhlo už skoro dvanáct hodiny a od té doby se neozvala. Co bylo horší, nemohl jsem se ji já, ani nikdo jiný z kluků dovolat. Gemma byla také nedostupné a volat Alie nemělo smysl, začínal jsem pomalu šílet. K nemocnici jsme dojeli během dvaceti minut a jako by se mi vyšší síly za něco mstily, nikde jsem nemohl najít volné místo na zaparkování, což se nakonec ukázalo jako ta menší potíž. To nejhorší nás teprve čekalo.