In the grip of love (season 2)

The possibility of new life (part 1)

Ráda dělám radost, proto jsem se rozhodla splnit přání vyslovené v komntech u předchozí kapitoly :) 3

Byl na živu, ale ani trochu tak nevypadal. Měl v sobě několik hadiček a byl napojený na přístroji, vydávajícím pravidelné pípání. „Gratuluju, jestli jsi chtěl znásobit výčitky mého svědomí, tak se ti to právě povedlo.“ Zašeptala jsem a stále upírala oči na nehybně ležícího Harryho. „Proto jsem tě sem nepřivedl.“ Zavrtěl Liam hlavou. „Už mohl být dávno pryč, to, že je ještě pořád tady, byl zázrak, ale rozhodně ne náhoda. Jestli v něm zbyla jen špetka vůle žít, tak jen díky tobě.“ Otočila jsem se k Liamovi a marně se snažila potlačit slzy. „To si nemyslím.“ Povzdechl. „Copak to nechápeš? On tě miluje, změnila jsi ho, díky tobě se z něj stal lepší člověk. Je jedno co jsi udělala i proč jsi to udělala. Teď si tady a on tě potřebuje. Tak buď s ním a naprav chyby, kterých ses dopustila.“ Povzbudivě mi stiskl ruku a odešel.

Zůstala jsem se Harrym celou noc, seděla jsem v křesle vedle jeho postele a držela ho za ruku, aby věděl, že není sám. Netušila jsem, jestli to cítí, jestli ví, že jsem s ním a pokud o to bude stát, tak už navždycky budu.

Ráno mě probudil Liam. Chtěl, abych se s ním vrátila domů, ale odmítla jsem. Po několika dlouhých minutách přemlouvání to nakonec vzdal a odjel beze mě. Odpoledne se vrátil i s klukama, zůstali až do večera a potom zase odjeli. Takhle to šlo několik dlouhých dnů. Nehnula jsem se od Harryho celý týden, moc jsem nejedla, ani nepila, a když se mi poštěstilo a povedlo se mi náhodou usnout, zdály se mi noční můry a každou chvíli jsem se budila. V polovině druhého týdne mě z nemocnice vytáhla matka, jí se zkrátka nedalo odporovat.

„Vypadáš příšerně Alie! Jsi jako chodící mrtvola!“ Tupě jsem hleděla kamsi do prázdna a ruce si ohřívala o kelímek s horkou čokoládou. Seděli jsme s matkou v kavárně a ta se do mě marně pokoušela nacpat nějaké jídlo. „Nikdo nemá rád vychrtliny, holčičko. Copak chceš, aby tě Harry, až se probudí, viděl takhle?“ Povzdechla jsem. „Co když se nikdy neprobudí? Zemře kvůli mně.“ Matka odmítavě zavrtěla hlavou. „Zemře kvůli své hlouposti, mohl ti zavolat a vyřešit to.“ Snažila se omluvit mé chyby, ale ty si odpuštění nezasloužily. „Změnila jsem si číslo, nemohl se mi dovolat.“ „Mohl za tebou letět, řekla bych mu, kde tě má hledat.“ Nevzdávala se. „Ale co když mě nechtěl najít?!“ Namítla jsem zoufale. „Obě moc dobře víme, že chtěl. Už se přestaň litovat a myslet na nejhorší. Bude líp, já to vím. A teď koukej dojíst ty lívance, ať můžeme vyrazit. Mám pro tebe překvapení.“ Mrkla na mě a já se proti své vůli pousmála.

Mamka mě odvezla do centra Londýna k nové, bytové zástavbě. Následovala jsem ji až do nejvyššího patra, které tvořil prostorný, podkrovní byt s prosklenou střechou. Velký obývák byl spojený s kuchyní a jídelnou, v zadní části bytu se pak nacházely čtyři ložnice a dvě koupelny s vchodem na střešní terasu. Byl to krásný byt a jeho pronájem musel stát zatraceně velký peníze, asi proto byl neobydlený. „Proč jsme tady?“ Nechápala jsem. „Chceš, abych ti vymalovala tvůj nový byt?“ Nadzvedla jsem obočí, chtěla jsem se už konečně vrátit k Harrymu, ale mamka mě neustále zdržovala. „Ne, chci, abys vymalovala svůj byt.“ Opravila mě, čekající jak zareaguji. „Můj byt?!“ Přikývla. „Ať už to s Harrym dopadne jakkoli, chci, abys tu zůstala. Rozhodnutí je samozřejmě na tobě, jen jsem ti chtěla dát další důvod, abys neodešla.“ Natáhla ke mně ruku se svazkem klíčů, nejistě jsem si je od ní vzala a pohlédla na prosklenou střechu, která mi poskytovala výhled na temně šedou oblohu. „Byt je tvůj, nemusíš platit nájem a nábytek i případné úpravy samozřejmě uhradím.“ Bez rozmýšlení jsem se ji vrhla kolem krku. Poprvé za několik let jsem svoji matku opět objala. „Mám tě ráda.“ Zašeptala jsem. „Já tebe taky.“ Pohladila mě po zádech a lehce mě políbila do vlasů.

Matčin pokus o mé rozptýlení byl ze začátku více méně úspěšný. Polovinu dne jsem trávila ve svém novém bytě a snažila se ho zútulnit. Vymalovala jsem a postupně začínala nakupovat nábytek. Každý večer jsem se poté vracela k Harrymu a zůstávala s ním až do rána. Hodně času jsem trávila i s klukama, vzájemně jsme se podporovali, drželi se nad vodou. Pomáhali mi s bytem, nebo na opak já pomáhala jim. Ozvala jsem se i Jessie, která díky médiím samozřejmě věděla, co Harrymu stalo. Stejně jako před mým odjezdem, i po mém návratu tu byla pro mě a jen díky ní, jsem se ještě psychicky nezhroutila. Když jsem byla s klukama, snažila jsem se tvářit, že je mi fajn a že stejně jako oni bláhově věřím v Harryho návrat. Jenže jeho stav se nelepšil a to od mého příjezdu uběhl už téměř celý měsíc. Už jsem ani nedoufala v to, že by se to mohlo změnit, ale změnilo.

Byla to další z mých neklidných nocí, strávených v křesle, vedle Harryho postele. Zdála se mi další noční můra a Harry v ní podobně, jako ve všech ostatních, umřel. Ze snu, který se snadno mohl stát skutečností, mě probudila čísi ruka, hladící mě po tváři. Rozespale jsem zamžourala do ostrého světla a pohledem se setkala s narušitelem mého spánku.