In the grip of love (season 2)

When I left

Nejprve bych chtěla tuhle kapitolu věnovat jedné čtenářce, která mě už dvakrát překavipila svým úžasným komentem. :D samozřejmě nebyla jediná, ale  bohužel, oficiálně mohu tuhle kapitolu věnovat jen jedné osobě, bohužel -_-

Ufff... :3 Dnes už třetí kapitola, myslím, že jsem asi mrtvá -_- každopádně, musíte už sami uznat, že to začíná být nuda, nemyslíte? Už několikrát jsem chtěla tuhle Story ukončit a pokaždé mě vaše dokonalé komenty donutily psát dál...jenže má to ještě smysml? :O Každopádně, dnes už opravdu poslední kapitola, nemá hlubší význam, jen jsem chtěla přiblížit to, co se stalo po Alienině odchodu od Harryho...HOPE YOU LIKE IT!!! :3 

 "...ne, zapomeň!" Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. "Proč ne?" Zamračil se Niall. "Sadie? To je jako na psa! Naše dítě se nebude jmenovat jako pes!" Ano, Niall možná nebyl biologický otec, ale zastupoval ho ve všech směrech. Každý muž může být otcem, ale jen někteří dokáží být tatínkem a Niall jím bezesporu byl. Nepochybovala jsem o tom, že Harry by jím byl také, ale to by o svém dítěti musel vědět. Neřekla jsem mu to, jen bych tak všechno ještě více zkomplikovala. Poté, co strávil noc s jistou blond servírkou z klubu, kam si společně s klukama ten večer vyrazil, jeho láska ke mně vystřízlivěla. Jakoby procitnul ze snu a uvědomil si, jak velkou chybu málem udělal, ano, já byla ta chyba a stejně tak naše svatba. Harry se tak moc snažil potlačit své pudy milovníka žen, až se mu to povedlo. Vytvořil si pouto ke mně a onu falešnou iluzi lásky se snažil zoufale udržet, proto svatba a všechno to okolo. Ode dne, kdy jsem dala Harrymu sbohem, uběhl sotva měsíc a on už vymetal kluby stejně jako před mým příchodem. Život je vtipný a krutý. Koho by to kdy napadlo? Naše pohádka skončila devět dní před svatbou a ani jeden z nás toho nelitoval, zatímco všichni ostatní byli zmatení a ronily pro nás slzy. Zbytečně, zbavili jsme se okovů, osvobodili jsme se, našli jsme každý své štěstí, svoji cestu, svůj nový směr. 

"Dobře, tak co Stephanie?" Navrhl Niall další dívčí jméno. Zamyslela jsem se a zakousla se do sýrového sendviče, který mi Niall před chvíli udělal. Bydlení s ním se tolik lišilo od bydlení s Harrym. Byla to zábava, do noci jsme se dívali na filmy, vstávali jsme kolem poledne a celý zbytek dne zůstávali v pyžamu. Někdy jsme celé dny neopustili Niallův dům a jindy jsme naopak klidně i týden strávili mimo domov. Těžko říct, jestli naše přátelství bylo jen přátelstvím, ale ani jeden z nás to neřešil, zkrátka jsme žili ze dne na den a to bylo na tom to úžasné. "Stephanie se mi líbí." Přikývla jsem s úsměvem, ale nepřestávala jsem doufat v to, že přijde s něčím lepším. "Hm..." Podrbal se na zátylku a vrhl po mě významný pohled. "A co Maura?" Navrhl. "Tak se jmenuje tvoje mamka?" Ujistila jsem se. Přikývl. "Jo, no ale zapomeň na to. Je to hloupost." "Ne, to není." Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a posunula k němu talířek s polovinou sendviče. "Líbí se mi tvůj nápad, mnohem víc než Stephanie." Oplatil mi úsměv a sáhl po sendviči. "Řekneme to tvojí mamce? A mým rodičům? Víš, myslím, že by to měli vědět." Pokrčil rameny. Když za mnou Niall přišel se svým návrhem, dojetím jsem celou hodinu strávila pláčem. Věděl, jak moc se bojím toho, že budu dítě vychovávat sama a nechtěl mě v tom nechat. Slíbil, že zůstane se mnou a budu-li o to stát, nechá se zapsat do papírů jako otec, i když jím nebyl. Byla to obrovská zodpovědnost a on ji hodlal za Harryho převzít. "Jestli chceš, můžeme tvoje rodiče navštívit." Zarazil se. "Vážně?" Přikývla jsem. "To by bylo úžasný!" Vyjekl nadšeně a přitáhl si mě do náruče. "Ale mám podmínku." Zpozorněl. "Když to bude kluk, bude se jmenovat Niall." Tentokrát se povedlo rozbrečet mě jeho. Zamžikal, aby zahnal slzy, ale nepovedlo se. "Proč?" Zašeptal. "Protože jsi ten nejúžasnější, nejcitlivější, nejroztomilejší a nejhodnější kluk, kterého jsem kdy poznala. A navíc se mi líbí tvoje jméno." Pokrčila jsem rameny a lehce Nialla políbila na tvář. "A teď taťko, koukej zvednout svoje pozadí a startovat auto! Jsme zvaný k Jess!" Mrkla jsem na něj a zamířila ke dveřím.  

Měsíce mě tak nějak míjely. Pořád bylo co dělat, například, tajit přede všemi onu skutečnost, že jsem těhotná. Byla jsem už ve čtvrtém měsíci a stále se mi to dařilo. Liam mě nepřestával bombardovat výhružnými esemeskami typu: Jestli to neřekneš Harrymu ty, tak já ano! Plná pusa řečí a skutek utek. Mlčel, protože věděl, že tak je to pro všechny nejlepší. Občas se u nás zastavil mě zkontrolovat a neodpustil si výhrady k mému životnímu stylu. Nejednou jsme se kvůli tomu pohádali, vždycky jsem vyhrála a to díky mé oblíbené větě: Je to snad tvoje dítě? Žralo ho to, ale nemohl nic dělat, protože jeho dítě to naštěstí skutečně nebylo. S Harrym jsem se už neviděla, náš rozhovor v ložnici pravděpodobně silně zasáhl jeho ego a proto se mi vyhýbal. Pokaždé, když jsme se s klukama sešli, on z jakýchsi velmi závažných důvodů zrovna nemohl. Bylo to tak na jednu stranu lepší, aspoň se tentokrát nepokusil o sebevraždu. Ne, to nebylo vtipné, i když...