In the grip of love (season 2)

Quarrel about

Jak by řekla má bábinka, přidat další kapitolu mi trvalo nekřesťancky dlouho (to bude tím, že nejsem křesťan :D) Každopádně, další díl je tu!!!! Jsem zvědavá, jestli se vám bude líbit :)

Lhala bych, kdybych řekla, že se mi po Africe nestýskalo, protože stýskalo, ale Londýn se stal mým domovem a navíc měl jednu zásadní maličkost, kterou Afrika postrádala a to konkrétně Harryho. Život s ním byl v moha ohledech náročný, v noci mi kradl peřinu, v koupelně trávil pomalu víc času, než já a kvůli jeho vysoké spotřebě banánů jsem byla nucena chodit každý den na nákup. Fanynky mě nenáviděly, možná byly doby, kdy jsem byla nejoblíbenější Direction girl, ale po mém odjezdu a Harryho nepovedené sebevraždě už tomu tak nebylo. Trápilo mě to, ale nikomu jsem to neřekla, byl to můj problém a musela jsem se s ním vypořádat sama. Co mi dělalo větší starost, než fanynky, byl sám Harry a jeho představa naší dokonalé rodinky.  

Vaření nikdy nepatřilo mezi činnosti, v kterých bych vynikala, proto jsem se mu přirozeně raději nevěnovala. Ale bydlení s Harrym mě měnilo, uklízela jsem po něm i po klucích, kteří u nás byli věčně navežení, prala jsem a celkově se starala o domácnost. Nevadilo mi to, rychle jsem si zvykla a rozhodla se své schopnosti rozšířit právě o vaření, které se nakonec ukázalo jako lehce zvládnutelné. "Neříkala si, že neumíš vařit?" Nadzvedl Harry obočí, naklánějící se nad pánvičku s masovou směsí, která nejen, že voněla, ale taky celkem dobře chutnala. "Možná jsem přirozený talent." Pokrčila jsem rameny a podala mu talíř. "Víš, přemýšlel jsem, o budoucnosti." Zašeptal Harry, vtiskl mi polibek do vlasů a k masové směsi si na talíř přihodil rýži. "A co jsi vymyslel?" Zajímala jsem se a s plným talířem se posadila k jídelnímu stolu. "Chtěl bych miminko." Oznámil mi bez obalu. Vykulila jsem oči a začala se dusit rýží. "Cože?!" Vypravila jsem ze sebe v záchvatu kašle. "Miminko." Zopakoval a zářivě se usmál. "Myslím, že někdy v budoucnu bychom si o tom mohli promluvit." Přikývla jsem krapet vyděšeně, na tohle jsem opravdu nebyla připravená. "Ty mi nerozumíš, chci miminko teď." Objasnil. "To nemyslíš vážně, že ne?!" Vyjekla jsem. "Myslím to smrtelně vážně. Vždycky jsem chtěl velkou rodinu a teď, když mám tebe, už není důvod čekat." Bral to jako hotovou věc. "Nechci dítě Harry! Ne teď! Je mi devatenáct! Ještě jsem nic nezažila, nic jsem nedokázala a ty? Vždyť jsi věčně pryč, začíná ti turné a ani po něm nebudeš mít čas se starat o dítě!" Namítla jsem a snažila se hystericky nekřičet, bohužel jsem k tomu neměla daleko. "Tak si ten čas udělám! Budeš s prckem jezdit s námi a..." "Chceš po mě, abych tahala dítě po celém světě a vychovávala ho s bandou pošuků za zády?!" "A proč ne? Podívej se na Lux..." "Harry tohle je hloupost! Teď nemůžeme mít dítě! Pořiď si radši kočku!" Zavrčela jsem a chuť na jídlo mě definitivně přešla. "Proč ne teď? Copak mě hodláš zase opustit?" Zamračila jsem se. "Nehodlám." "Tak kde je problém?" "Kde je problém? Kde je problém?! Je moc brzy, v tom je problém! Ani jeden ještě ani pořádně nevíme co chceme!" "Chci tebe! A chci mít s tebou dítě! Nechápu, co tě na tom tak děsí?!" "Ty mě děsíš!" Křikla jsem, prudce vstala od stolu a pospíchala ke dveřím bytu. 

"Dáš si?" Nabídla mi matka krabičku cigaret. "Ne, díky. Nekouřím." Odmítla jsem. Kdo by to řekl, že se jednou se svým trápením budu svěřovat zrovna ji? Já tedy rozhodně ne. "Chyba holčičko, je to dobré na nervy." Poučila mě a upila ze sklenky skotské, položené na konferenčním stolku. "Nevím, co ho to najednou popadlo." Zamručela jsem a natáhla se pro druhou skleničku. "Je to Harry, je krapet..." Zamyslela se. "...je zvláštní." Řekla nakonec, ale svým tvrzením si nebyla tak úplně jistá, odhadovala jsem, že chtěla říci něco jako divný, nebo nenormální. Přesně taková slova napadaly při Harryho charakteristice mě. "Nevím, co mám dělat." Přiznala jsem sklesle. "Nech si udělat dítě." Navrhla matka, za což jsem ji obdarovala nenávistným pohledem. "A co je na tom tak špatného?! Když mě bylo jako tobě, už jsi byla na světě." Pokrčila rameny. "Ale já nejsem ty." Připomněla jsem ji, ale přesto jsem se nad jejími slovy pozastavila. Co je na dítěti špatného? Proč jsem ho tolik nechtěla? Čeho jsem se tak bála? "Máš pravdu, nejsi ani trochu, jako já." Pokývla hlavou. "Jiné rady pro mě nemáš?" Povzdechla jsem zoufale. "Mám, ale žádná se ti nebude líbit." Ušklíbla se. Už jsem chtěla namítnout, že ve své situaci nepohrdnu ničím, ale vyrušilo mě vyzvánění mého mobilu. Otráveně jsem protočila oči a začala se přehrabovat v kabelce. 

"Ahoj Liame, děje se něco?" Snažila jsem se znít mile, ale vyznělo to spíš znuděně. "Harry!" Zamračila jsem se. "Co je s Harrym?" Nechápala jsem. "Je v nemocnici. On..." Hovor se přerušil a já slyšela jen pravidelné pípání. "Liame?! Liame co je s Harrym! Liame!" Vytočila jsem jeho číslo, ale byl nedostupný. "Děje se něco?" Zajímala se matka, ale dle jejího výrazu jsem soudila, že ji to ve skutečnosti až tak moc nezajímá a ptá se jen ze slušnosti. "Harrymu se něco stalo, je v nemocnici." Vychrlila jsem ze sebe jedné informace, které se mi od Liama podařilo získat a popadla svoji kabelku s kabátkem, pospíchající ke dveřím.  

Omezená rychlost mi v tu chvíli byla ukradená, všechny mé myšlenky směřovaly k Harrymu. Tolik jsem se o něj bále, bez něj jsem nebyla nic, bez něj neměl můj smysl žádný význam, žádný směr. Litovala jsem svých slov, které jsem mu ten večer řekla. Zaparkovala jsem nedaleko vchodu od nemocnice a dovnitř se vřítila se slzami v očích. "Liame!" Křikla jsem na chlapce v kapuci, stojícího u recepce. Otočil se mým směrem a pousmál se. Vykročil mi vstříc a sevřel mě v přátelském objetí. "Kde je Harry? Je v pořádku?" Odtáhla jsem se od něj a doufala v kladnou odpověď, které jsem se nakonec dočkala. "Je v pořádku." Přikývl. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, ale uprostřed hovoru se mi vybila baterka." Ulevilo se mi, nevolnost pozvolna odeznívala, stejně tak onen tíživý pocit na hrudi. "Co se stalo?" "Harry měl menší nehodu při uklízení nádobí." Pronesl Liam a snažil se potlačit smích. "Cože?!" Nechápala jsem. "Rozbil skleničku a pořezal se, má pět stehů na ruce, nic hrozného, neboj." Mrkl na mě. Oddechla jsem si a unaveně se opřela o pult recepce. Blížila se půlnoc a udržet oči otevřené mě stálo opravdu veliké přemáhání. "Harry mi řekl o vaší hádce." Zaúpěla jsem sem a rukou si protřela obličej. "Předpokládám, že si na jeho straně." Pokrčil rameny. "Nejsem na žádné straně, dítě je velký krok. Já být na Harryho místě, pravděpodobně o něčem takovém ani neuvažuji, ale Harry je Harry a už ho nezměníš, ani kdybys chtěla. Je si vaším vztahem na tolik jistý, že se chce vrhnout do rodičovství a to je podle mě naprosto úžasné. Patříte k sobě, chápu, že se asi bojíš, jak by to mohlo dopadnout, ale věř mi, vím že to dopadne dobře." Jen jsem přikývla, co víc jsem mu měla říct? Že jsem cestou do nemocnice sama přišla na to samé? Možná ano, ale to se stejně brzy dozví. "Kde najdu Harryho?" Zajímala jsem se. "A chceš mě opravdu najít?" Prudce jsem se otočila a setkala se s jeho provokativním úšklebkem. Bez váhání jsem se mu vrhla kolem krku, šeptající omluvy. Měl pravdu, stejně tak matka a Liam, oni všichni měli pravdu.  

Opatrně jsem sebrala poslední, zakrvácený střep skleničky a hodila ho do odpadkového koše. "Opatrně." Strachoval se Harry, sedící na kuchyňské lince. "Já nejsem ty zlato, umím sbírat střepy." Mrkla jsem na něj a sáhla po mokrém hadru, kterým jsem utřela podlahu. "Je mi líto, že jsme se pohádali." Zamumlal Harry sklesle. Vstala jsem a hodila hadr do dřezu. "Mě taky." Přikývla jsem. "Nevím, co mě to vůbec napadlo. Máš pravdu, dítě je..." Vzala jsem jeho tvář do dlaní a umlčela ho polibkem. "Ne, ty jsi měl pravdu." Překvapeně zamrkal. "Já?" Ujistil se, že dobře slyšel. S úsměvem jsem přikývla. "To znamená, že..." Vydechl a po tváři se mu rozlil šťastný úsměv.  

Taaaakže, co to vlastně znamená? :O :O :O