In the grip of love (season 2)

The possibility of new life (part 2)

Jak to vidíte? Mám tuhle mini sŕii už ukončit? Chcete, aby byl příští díl poslední, nebo mám ještě pokračovat dál? Je to na vás, koment prosím :)

 „Harry?!“ Vyjekla jsem nevěřícně a překvapeným úsměvem, který se mi rozlil potváři, a slzami v očích si ho k sobě přitáhla. Pevně jsem ho objala a už nikdy nehodlala pustit. „Vrátila ses.“ Zašeptal třesoucím se hlasem. Jen jsem přikývla a snažila se potlačit vzlyky. Byl zpátky, dostala jsem šanci všechno napravit, být s ním. „Je mi to líto Harry. Odpusť mi to, prosím.“ Odtáhl se ode mě a zadíval se mi do očí. „Nemám ti co odpouštět, chtěla ses přeci jen vrátit domů.“ Nemohla jsem mu už dál lhát, nezasloužil si to. „Ne Harry, já před tebou zbaběle utekla.“ Zamračil se. „Proč?“ Nechápal. „Protože jsem se ti celou dobu lhala.“ Vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky. „Lhala jsem ti, když jsem říkala, že tě miluju. Celý náš vztah byl doopravdy jen podvod. Musela jsem to udělat, jinak by nám matka nikdy nedala pokoj. Ale po tom všem, se to změnilo. Skutečně jsem se zamilovala, proto jsem musela pryč, nemohla jsem ti to říct, ale nemohla jsem ti ani dál lhát a ubližovat ti.“ Jeho výraz se změnil, už nebyl šťastný, plní naděje a touhy, ale zklamaní a smutku. „Omlouvám se.“ Zašeptala jsem. „Asi bych měla odjet zpátky domů.“ Vstala jsem z křesla a zamířila ke dveřím. Zadržel mě. Chytl mě za ruku a otočil mě čelem k sobě. „Jsi doma.“ Jedním krokem překonal vzdálenost, která nás rozdělovala, a něžně mě políbil. Po všech těch měsících jsem ho měla opět u sebe, byl můj a nikdo mi ho nemohl vzít. „Neznamená to, že bych ti snad odpustil.“ Varoval mě, když se ode mě neochotně odtáhl. „Tohle mi budeš muset vynahrazovat ještě hodně dlouho.“ Ušklíbl se.

Harry zůstal v nemocnici ještě několik dní na pozorování, aby se doktoři ujistili, že je v pořádku. Kluci za ním chodili každý den, zatímco já se od něj nehnula ani na krok. Den Harryho propuštění se blížil a já sbírala odvahu k tomu, zeptat se ho na něco důležitého. Stále jsem to odkládala, až najednou nastal večer před Harryho návratem domů a mě už nezbývalo moc času. Teď, nebo nikdy.

 „Harry?“ Blížila se půlnoc, ale mi ještě stále nespali. Zvedl hlavu a věnoval mi jeden ze svých dokonalých úsměvů. „Ano?“ „Mamka mi v Londýně koupila byt. Před týdnem jsem se tam kompletně nastěhovala.“ Začala jsem nejistě. „To znamená, že nebudeme spolu?“ Očividně se mu ta novinka moc nezamlouvala. „O tom jsem s tebou chtěla mluvit. Co bys řekl to, bydlet se mnou?“ Nabídla jsem mu a jen doufala, že se mi nevysměje. „Páni. Nepřijde ti to jako veliký krok?“ Zacukali mu koutky. „Sice už jsme spolu rok bydleli, ale tohle je přeci něco úplně jiného.“ Zamračila jsem se. „Je to něco jiného. Tohle bude opravdové a navíc bez kluků.“ Namítla jsem a upřeně se mu zahleděla do očí. Přikývl. „Máš pravdu.“ Usmál se a políbil mě na čelo. „Takže, přestěhuješ se ke mně?“ Zasmál se a přitáhl si mě ještě blíž k sobě. „Moc rád s tebou budu bydlet.“ Přikývl.