Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část první...

Krásnou prosluněnou sobotu! Ze všeho nejdřív bych vám chtěla poděkovat za přečtení včerejších "úvodních slov" k tomuto setu. Za reakce. DECHBEROUCÍ, musím říct! Hodně pro mě znamená číst vaše vzkazy. Jak zde, tak na FB. Tudíž pište, budete-li chtít, nekoušu a nemusíte se mě bát... ;o)
Jste báječné, skutečně! Takže doufám, že si tento kousek užijete, JE JEN A JEN PRO VÁS ♥
Mám vás ráda.

::..za komentář budu vděčná..::

••• /// ••• /// ••• /// ••• /// ••• /// •••

„Jdu na zahradu, ano?" houkla jsem a pokoušela se donutit své hlasivky k takřka nadlidskému výkonu, jelikož jsem chtěla překřičet řvoucí hudbu, která zaznívala z obrovských reproduktorů umístěných na stěnách obývacího pokoje. Hlava mi šla kolem. Tolik lidí, hluku. Tolik roztodivných pachů!

Andy se na mě úkosem podívala, chvilku podezřívavě mhouřila oči a vzápětí neznatelně kývla hlavou.

Obrátila jsem se na patě a zamířila k proskleným dvoukřídlým dveřím vedoucím z toho obrovského domu, jenž v dané chvíli vibroval životem víc, než jsem byla schopná snést.

Cestou jsem sáhla po sklenici pomerančového džusu a konečně vyšla na měsícem ozářený trávník. Veškerý tlak ze mě jako mávnutím kouzelného proutku vyprchal. Mohla jsem se zhluboka nadechnout, vyčistit hlavu, chvíli prostě... nemyslet.

Bylo léto, prostředek srpna. Foukal jemný noční vánek, což znamenalo příjemnou změnu po zakouřeném a výparů plném vnitřku oné luxusní vily za mými zády.

Objala jsem se pažemi a zvrátila hlavu k zářícími tečkami poseté obloze. Kluci se rozhodli oslavit, že se jejich nový singl stal přes noc číslem jedna ve všech britských hitparádách. A co je lepší než pořádná party s kopou přátel, hektolitry piva a vůní grilovaného masa? Asi nic.

Cukla jsem sebou, když se za mnou ozval zvuk tříštícího se skla. Na terase se právě už dosti podnapilá mládež snažila žonglovat se sklenkami na šampaňské, což díky špatné koordinaci pohybů skončilo jen hromadou střepů na podlaze.

„Už zase?" vynořil se z domu vysoký klučina v pruhovaném triku a zelených kalhotách. Poznala bych ho všude, dokonce i v početném davu stejně oblečených lidí. Ten jeho roztomile neupravený rozcuch se nedal zaměnit s nikým jiným... Založila jsem ruce na prsou a zahleděla se na něj.

Ach, ano. Louis Tomlinson. Už dlouhý půl rok patřil mezi mé „přátele". A to jen díky Andy, která se před několika měsíci dala dohromady s Harrym. Tvořili dokonalý pár, jako by se jeden pro druhého narodili. Skvěle se doplňovali, prakticky se od sebe nehnuli na krok.

Možná vás nyní zarážejí ty uvozovky... No, ono tohle oslovení, ten termín „přítel" není nejpřesnější. S kamarádem vám srdce přece nebuší jako zvon. Při zmínce jeho jména vám většinou nezačíná kolabovat organismus. Nemáte pocit, že když ho jediný den neuvidíte, vaše dušička se rozpadne v prach.

Jo, stalo se to zase.

Proč když miluju, miluju celou bytostí? To je pak velmi snadné mi ublížit. Také už bych se mohla poučit, ve dvaceti mám nejvyšší čas... Když ono bylo nesmírně těžké držet si kolem srdce ty ostnaté dráty. Louis je pokaždé nevědomky velmi snadno překonával, nestačila jsem je stále dokola obnovovat. Zavrtal se do mě a já věděla, že ať se stane cokoli, nikdy na něj nezapomenu.

Najednou se po mně natáhl těžký černý mrak plný splínu a já cítila, jak se mi oči plní slzami. Můj milostný život vlastně neexistoval. Kluci se o mě nikdy neprali, ve škole jsem nebyla adresátem milostných psaníček, ale vždycky pouhým poslem. „Tairo, prosím tě, mohla bys to předat Alyson?", „Tairo, co říkala na můj návrh?", a dál a dál. Celé dlouhé roky... Díky mé nedokonalé postavě, která mi vydržela do dospělosti a nezapadala do představy společnosti o absolutním perfekcionismu a o tom, jak by každá dívka měla vypadat, jsem celé své dětství byla terčem posměšků a urážek. Což se na mně podepsalo. Bála jsem se lidí, a snad s každým dnem víc. V pohledech těch, již mě míjeli, jsem viděla pouze to negativní a postupem času se naučila kráčet světem s hlavou sklopenou. Bylo to lepší než se nechat zraňovat.

Ani s postupujícími roky můj příšerný pocit neslábl. Spíš naopak. Stále jsem se porovnávala s ostatními a vždycky dospěla k závěru, že se snažím o naprostou blbost. S většinou lidí jsem se z vlastního pohledu rovnat nemohla... Proto mi nikdy tak docela hlava nebrala, jak jsem si mohla rozumět právě s nimi. S pěti nejžádanějšími kluky mojí generace. Brali mě takovou, jaká jsem, nikdy mi nedali nejmenší důvod myslet si, že jsem jim na obtíž. Jak nad tím přemýšlím, byla by to vlastně naprostá idylka, kdybych to celé úplně nezkazila. Jako vždycky.

Kruci! Proč se prostě nemůžu zamilovat do někoho, kdo na mě bude pohlížet jako na výjimečnou dívku? Někoho, pro koho i já budu dokonalá... Pokaždé si mé srdce vybere toho nepravého. Rozhoduje se špatně. Špatně!

Z těchto úvah mě vytrhla až polyfonie naštvaných hlasů. Lou právě spílal jednomu ze svých známých, a když vycítil, že se na něj dívám, obrátil hlavu a široce se na mě usmál. V očích mu tančily čertovské plamínky, jeden koutek úst měl o maličko výš než ten druhý. Což jsem na něm strašně milovala.

Pokusila jsem se mu úsměv vrátit, ačkoli nevím, zda se mi to povedlo, a ve vteřině od něj zrak opět odvrátila. Bolelo mě připustit si, že El je pro něj naprosto dokonalá. S ní se nemusel stydět ukázat na veřejnosti, každý je obdivoval jako ten nejkrásnější pár. Vlastně kdekoli se spolu objevili, budili pozornost.

Ucítila jsem na tváři něco studeného. Z koutku oka si jedna slza probojovala cestu a tiše stékala po mé líci.

Musela jsem se k celé scenérii obrátit zády. Nikdo si nesměl všimnout, že hráz mého sebeovládání padla. Vážně jsem neměla náladu vyprávět komukoli pod vlivem alkoholu, proč se místo nalévání pivem topím ve vlastních slzách.

Zhluboka jsem dýchala a zírala na kulatý měsíc. Právě tu noc byl úplněk, po nebi neplul jediný mrak. Objala jsem se pažemi a všechno pustila z hlavy. Nebo se o to alespoň pokoušela.

Ovšem najednou... Znáte ten pocit, kdy v zádech cítíte něčí upřený pohled? Tak přesně ten se náhle zmocnil mě. Až jsem se bezděky otřásla a stiskla rty k sobě. Neznala jsem emoci, jež si mnou náhle razila cestu. Byla to ostražitost? Nervozita mísená s obavou?

Nenápadně jsem se ohlédla a spatřila Andy v živém hovoru s Louim. Něco spolu tiše, ovšem velmi naléhavě probírali a oba se dívali mým směrem.

Oklepala jsem se podruhé. Něco se mi na tom všem nelíbilo...

* * * * * * * * * * * * * * * *

Kdyby mi chtěl někdo vyčítat téma příběhu a hlavní hrdinku, prosím, podívejte se ze všeho nejdřív na úplně první kapitolu nacházející se před touto... To vám snad vysvětlí všechno =)

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám =)