Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část šestnáctá...

Pomalu se blížíme ke konciiii!!! Díky, že jste příběhu dali šanci ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Vmžiku mi z tváří zmizela veškerá barva, jediné, co jsem cítila, bylo srdce, prudce tepající do žeber. Louiho slova mi doznívala v uších, stejně těžko uvěřitelná jako kdykoli jindy. Navíc mě neuvěřitelně zrazovalo vlastní tělo. Ačkoli vědělo, že se nemá nechat jeho vyznáním ovlivnit, stejně se zatetelilo, jak s ním prudce otřásla síla mé doteď precizně pohřbené lásky.

„S tou hrou můžeš klidně přestat," pokrčila jsem nakonec naoko nevzrušeně rameny. „Vždyť už tu není nic, co bych nevěděla. A neboj, dostala jsem se přes to. Nechci... nechci se k tomu víc vracet."

Louis se na mě díval jako na nebezpečného blázna, který právě utekl ze sanatoria pro duševně choré někde na periferii Londýna. „Promiň, ale teď nechápu, o čem tu mluvíš..."

Zkřížila jsem paže na prsou a zapřela se o kuchyňskou linku.

„No, ehm," projel si třesoucí se rukou vlasy, „takhle ty reaguješ na vyznání kluka, když ti řekne, že tě miluje?"

„A divíš se mi?" štěkla jsem, asi mi po tom všem ujely nervy. „Lou, poslouchej se na moment! Tahal jsi mě za nos. Všichni jste mě tahali za nos! A já hloupá věřila, že by ti na mně skutečně mohlo záležet... Hech, byla jsem husa. Teď to vidím jasně. Člověk jako ty by nikdy nemohl najít zalíbení v dívce, jako jsem já. A je to vlastně přirozené. Jsi populární, jsi idolem tisícovky holek napříč celým světem. Kolika visí v pokojíku tvůj plakát. Potřebuješ-potřebuješ někoho, jako je El. Objevíte se spolu na veřejnosti a davy šílí. Jste pro ně synonymem dokonalosti. Takže mě už, prosím, dál nemuč. Zkusíme na všechno zapomenout, co se stalo, stalo se..." Samu sebe jsem vlastně ani příliš neposlouchala. Jen jsem chrlila veškeré myšlenky, které se mi překotně proháněly v hlavě, a přála si, aby už to celé skončilo.

K mému obrovskému překvapení Louis nijak nezareagoval. Jen na mě dál kulil ty své oči, čímž způsobil, že se mé tělo ocitlo v jednom ohni.

„Nesmysly," vyplivl nakonec netrpělivě. „Samé pitomosti!"

Nasucho jsem polkla. Ovládal jej hněv. Odkud se vůbec vzal?!

„Ty fakt nechápeš," uchopil mě znovu pevně za ruce, „že na začátku možná za vším byla opravdu jen moje snaha trochu pomoct tvojí sebedůvěře, ale stačilo pár dní, abych ti úplně celej propadl?"

Cítila jsem, kterak se mi začíná chvět spodní ret. Což pokaždé předznamenávalo pláč.

„S každou další minutou, kterou jsme spolu strávili, jsem do tebe byl větší a větší blázen. Najednou... najednou jsem zjistil, že jenom přežívám, když nejsme spolu. Já fakt nechápu, cos to se mnou provedla, ale každičká sekunda bez tebe se mi zdála nekonečná. Nepřekonatelná..."

Vrtěla jsem odmítavě hlavou. Nevěřila jsem mu. Nesměla mu věřit!

„Já ale tu svou řeč myslela vážně," kuňkla jsem. „Proč to pořád děláš... Lou, nedochází ti, jak strašně mi ubližuješ?"

„Ubližuju? Ale vždyť... To nechci!" Už regulérně sténal, jako bych spíš já ubližovala jemu. Ne, to nešlo... „Tairo, prosím, poslouchej mě chvíli..."

Tlumeně jsem vzlykala a jen čekala, kdy mě to utrpení celou převálcuje.

„Já-já chápu, že mi nevěříš. A nemůžu ti to vyčítat, zasloužím si to. Ať jsem to dělal z jakéhokoli důvodu, nic mě neomlouvá. Na kolenou tě však prosím," k mému obrovskému úděsu skutečně klesnul na zem, „abys mi dala ještě jednu šanci..."

Zvrátila jsem hlavu ke stropu a nechala po tvářích skanout pár horkých slz. Jako by mě každá polovina těla táhla na jinou stranu. Pořád jsem ho milovala. A vlastně mu určitou částí svého srdce toužila dát příležitost. Ostatně, můj skepticismus byl tak velký, že jsem logicky mohla pouze získat, ačkoli jsem o tom dost pochybovala. Naproti tomu... Už jednou jsem tu bolest zažila. A kdyby Louis opět obrátil a já skončila definitivně sama, bolest by se probudila k životu. Nebyla jsem si jistá, zda bych se s ní znovu vyrovnala.

Sakra, co jsem měla dělat?!

„Víš, co je vlastně absurdní?" vyrval mě jeho rozechvělý hlas z onoho bolestivého přemítání. „Že nevím, proč bys vůbec ty měla stát o mě."

Vytřeštila jsem na něj zrak. „C-co?"

Vzhlédl ke mně. „I když si to o sobě nemyslíš, mohla bys mít na každém prstu deset chlapů."

Pobaveně jsem se uchechtla.

„Myslím to vážně," zaškaredil se, zřejmě mu vlastní slova byla proti srsti. „Což ve mně probouzí šílenou žárlivost. Jenom kdyby ses trochu otevřela, pochopíš. Víš," pohladil mě po hřbetu ruky, „ne vždycky je náš vlastní pohled na sebe samé ten správný a ničím nezkreslený..."

Zvědavě jsem jej pozorovala. Kdy stačil tak dospět?

„Tairo, já jsem do tebe blázen. Nic to neznamená?"

Frustrovaně jsem si povzdechla, většina slz už mi stačila na lících zaschnout. „Lou, já už ti přece vysvětlila, o co jde. Nenuť-nenuť mě to opakovat."

„Fajn," vydechl poraženě. „Nebudu... nebudu na tebe tlačit. Dám ti tolik času, kolik budeš potřebovat. Jen jedno musíš vědět."

Zachvěla jsem se, jelikož jsem z jeho hlasu postřehla stěží skrývanou výzvu.

„Nikdy se nevzdám. Nikdy."

To byla silná slova. Ale rozhodla jsem se tu první část akceptovat. Asi o tom všem potřebuju nejdřív v klidu pouvažovat. Zeptat se nahlas, co vlastně sama chci? A co může opravdu chtít Lou?

„Mimochodem," zachrčel znenadání lehce zastřeným hlasem, „to, jak vypadáš..."

Polkla jsem další vzlyk. Kruci, takhle neoblečená jsem ještě před nikým nebyla! Proč se to muselo stát právě v Tommově společnosti? Hanbou abych se propadla...

Jenže jeho další slova ve mně zmatek spíš znásobila. „Kdybys jenom tušila, jak obrovskou námahu mi právě teď způsobuje moje snaha držet se dál..."

* * * * * * * * * * * 

Mám vás moc ráda, díky vám můžu věřit, že moje psaní za něco stojí =) Snad se vám nejnovější část líbila, komentář samozřejmě potěší ♥ A neváhejte se připojovat na FB stránku, je ve formě normálního "HoďSiMěDoPřátel" profilu a odkaz najdete tady na wattpadu. Čím víc, tím líp, moc se na vás těším! =) 

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...