Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část čtvrtá...

Víte... Vaše vzkazy, zprávy a komentáře o tom, jak vám má tvorba pomáhá a jak jste se v ní našly, jsou pro mě mnohem víc, než si dokážete vůbec představit. Přesně to jsem si vždycky přála. Nést svými příběhy nějaké poselství. Ale nikdy jsem skutečně nevěřila, že by se mi to mohlo povést. DĚKUJU VÁM...

* * * * * * * * * * * * * * *

Celý den jsme strávili spolu. Skutečně celý. Minutu po minutě. Dopoledne jsme leželi na zahradě ve stínu vysokého stromu, povídali si, vyprávěli si zábavné i ty vážnější historky a odpoledne vyrazili ruku v ruce na dlouhou procházku po městě. Na každém kroku nás sledovalo několik párů očí. Fanynky se nám držely v patách, ovšem ani jedna nesebrala odvahu přikročit blíž a požádat Louiho o fotku nebo autogram. Jako by se kolem nás nacházel neviditelný elektrický ohradník, jenž každého vetřelce donutil ucouvnout při sebemenším náznaku zájmu o interakci.

Večer, když se den nachýlil ke svému konci, jsme se usadili na jednu z laviček v rozlehlém městském parku. Kolem pobíhaly děti, vedle zase tiše bublala starobylá kašna. A já se už dál tomu tématu vyhýbat nedokázala. Viselo mezi námi jako obrovský bouřkový mrak, jenž zničí vše, co se mu postaví do cesty.

Poposedla jsem a propletla si zkřehlé prsty v klíně. „Lou, ehm... Ty-ty víš, co pro mě vztah dvou lidí znamená. Jak je pro mě důležitá upřímnost a-a pochopení. Takže to musím vědět. Co Eleanor? To co jsme... Co jsme spolu od včerejška prožili... Nezlob se, ale to bys přece měl prožívat s El. Proč tedy já?"

Dlouho neodpovídal, jen nepřítomně zíral před sebe, čelist napjatou. Snad mě na moment přestal vnímat, ponořil se do vlastních úvah a vzpomínek, odplul tam, kam jsem za ním nemohla.

A abych byla upřímná... Dostala jsem strach. Že jsem... si dovolila něco, na co jsem neměla právo. Že jsem překročila určité hranice, překonala mez, z níž není návratu. Vnímala jsem z Louise totiž těžko přehlédnutelné napětí. Čpěl vztekem. Ba co víc... V momentě jeho sevření kolem mých ramen zesílilo, což mi ke klidu zrovna nepřispělo.

Tiše jsem zasténala a pokusila se od něj maličko odtáhnout, ovšem jako bych bojovala se skálou. Nepustil mě. Nevznikl mezi námi ani milimetr volného prostoru.

„S ní je konec," procedil nakonec skrz zuby a obrátil ke mně hlavu. V zornicích mu plál stravující oheň, jenž vmžiku zachvátil mé líce.

Lou se mi chvilku jen díval do očí a pak... pak mě políbil. Zprvu mě zarazila naléhavost, která z toho polibku doslova sálala. Rty mě začaly okamžitě pobolívat, tiché vzdechy, jež mu plynuly z úst, mou duši vyděsily. Hraničily s útrpnými steny.

Chtěla jsem odvrátit hlavu a narovinu se zeptat, co se s ním děje, ovšem jakmile přesunul své laskání na můj krk, brzy jsem z hlavy veškeré starosti vypustila...

...

Následující dva týdny byly ty nejkrásnější v mém životě. Nikdy jsem nemyslela, že i mě něco takového jednou potká. Že se budu cítit žádaná, chtěná. Milovaná... Konečně na mě někdo myslel. Konečně se po mně někomu stýskalo. Už jsem si nepřipadala jako ten nejhorší člověk na planetě.

Ačkoli...

Několikrát jsem se pokusila převést rozhovor na téma našeho vztahu. Pořád mi nešlo do hlavy, jak mohl najednou tak stát právě o mě. Obklopovaly jej stovky dokonalých slečen, jež by zahodily celý svůj život za jediný večer s ním. Takové, co by ho na veřejnosti reprezentovaly. Pod jejichž společnými fotkami by se to nehemžilo negativními komentáři typu „Co je to za tlusťošku?". Jenže kdykoli jsem to načala, našel si způsob, jak mě umlčet. Ať už nenadálou lichotkou, proti nimž jsem byla bezbranná, žádostivým polibkem nebo obyčejným odzbrojujícím úsměvem. Prostě věděl, jak na mě. A já se za tak snadnou ovlivnitelnost nesmírně styděla.

Takže... Když jsme spolu nemohli být, neuplynula hodina, během které bych od Louise nedostala aspoň krátkou SMS. Častokrát stačil obyčejný smajlík nebo srdíčko, aby se to mé v hrudi zběsile rozbušilo.

Přiznám jednu věc: milovala jsem toho kluka víc, než bych si kdy dovedla představit.

Jeho pozornost se dokonce podepsala i na mé sebedůvěře. Už jsem nebyla tak zamlklá a nejistá. Už jsem se neprocházela po světě s hlavou sklopenou, už jsem se nebála smát na veřejnosti. To, jak mi dokázal projevovat náklonnost, mi vyhnalo z hlavy všechny chmury.

Má rodina, známí i přátelé tvrdili, že celá zářím. Nepochybovala jsem o tom. Láska je krásná věc...

Jenže jsem byla slepá. Já, racionálně uvažující člověk, jsem najednou měla na očích růžové brýle a nedokázala vidět realitu takovou, jaká je. Bez příkras, bez zjemnění.

* * * * * * * * * * * * * * * *

Mám vás ráda!!!! 

..:: JAKÝKOLI KOMENTÁŘ ČI JEN PÁR SLOV POTĚŠÍ ::..