Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část třetí...

Třetí díl je tu, snad se bude líbit! ♥ A nezapomeňte... Všechny jste krásné! Zůstaňte samy sebou. Chcete-li se změnit, dělejte to jenom kvůli sobě. Nikdy kvůli ostatním.

* * * * * * * * * * * * * * * *

Upřímně, moc jsem toho nenaspala. Nejenže mi trvalo neskutečně dlouho vůbec proplout do říše spánku, ale také se mi zdály velmi zvláštní sny, neustále jsem se neklidně převalovala, a měla tak neodbytný dojem, že se mi podvědomí snaží něco říct. Nicméně jsem mu nerozuměla, nechápala jej.

S prvními paprsky slunce, které se do našeho tichého království probojovaly, mi však došla jedna věc. Taková, jež mě málem donutila propuknout v pláč. Ať už by pramenil ze vzteku, ublížení či obyčejné nechápavosti – jak to v noci mohl Louis udělat, když chodí s Eleanor? Přece... Přece není tak nečestný, aby svou přítelkyni podváděl. A nemohl si ani myslet, že bych já byla něčeho takového schopná. Moc dobře věděl, jaký názor mám na nevěru. Věděl, že vztah dvou lidí je pro mě naprosto posvátný!

Z čehož můj mozek vydedukoval jediné.

To celé byl velký omyl.

Křup. Na srdci se objevila další široká prasklina.

Povzdechla jsem si a trucovitě si přes hlavu přetáhla těžkou peřinu. Hodně dlouho jsem nehodlala svůj úkryt opustit.

Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi šíleně brečet! Copak se život vážně skládá pouze z krátkých, pomíjivých chvilek štěstí?

...

Nevím, jak se to podařilo, ale zřejmě jsem nakonec do spánku skutečně upadla. Můj mozek je prostě třída. Věděl, že je lepší vypnout než se zabývat bolestivými myšlenkami. Tělo cítilo, že by jej to zabilo. Jakákoli vzpomínka na incident na zahradě. Pocit Louiho rtů na těch mých. Hřály, laskaly.

A ubližovaly.

Procitla jsem až v ostudně dlouhou dobu. Teprve v půl desáté.

Pomalu jsem rozlepila víčka a nejistě se rozhlédla po pokoji. Jako by mohl ukrývat nebezpečí, jako by mě samotný prostor mohl ohrozit... Postel mé kamarádky byla pečlivě ustlaná a leželo na ní pár kousků jejího oblíbeného oblečení. Toho nejnovějšího, jak jsem si všimla. Vypadalo to, že si někam vyrazila s Harrym.

Vytáhla jsem se do sedu a přehodila nohy přes rám postele. Ještě bych klidně spala, nicméně stud a pocit zodpovědnosti mě donutily sáhnout po županu a přehodit si jej přes rozechvělá ramena.

Sotva jsem vyšla na chodbu, došlo mi, jak nezvyklé a podezřelé ticho v domě panuje. To se mi vůbec nelíbilo. Jistě se něco dělo za mými zády. A to jsem nesnášela!

Rychle jsem se proto osprchovala, trošku se upravila a seběhla dolů do přízemí.

Na podestě jsem se ale zarazila. To snad... Měla jsem halucinace? Ono... Bylo totiž uklizeno! Ani stopa po včerejším divokém večírku. Žádná prázdná lahev, žádné střepy, fleky od piva či odpadky. No...

„Dobré ráno," uvítal mě na prahu kuchyně zubící se Louis.

Úsměv jsem mu plaše oplatila a zvědavě se rozhlédla kolem. Sakra, kde všichni jsou?

„Jestli hledáš ostatní, nejsou tady," houkl, čímž správně odhadl směr mých úvah. „Andy s Harrym jeli na výlet, Zayn je s Perrie, Liam s Carou a Niall se měl ve městě sejít s nějakým kamarádem."

Zhroutila jsem se na nejbližší židli u velkého stolu a chvilku to celé zpracovávala. A co my dva tady sami?

Do události, která se odehrála v noci, mi nedělalo problém držet v Louiho přítomnosti své pocity v tajnosti. Věděla jsem, že jsem pro něj jen kamarádka, rozhodně nic víc, což mi pomáhalo. Jenže teď? Můj zmatek se nedal ničím na světě změřit.

„A co podnikneme my dva?" uslyšela jsem náhle tiché zavrzání židle. Louis se uvelebil po mé pravici, a než jsem se vůbec stačila zhluboka nadechnout, cítila jsem, jak mi z tváře něžně odhrnuje neposlušný pramen vlasů.

Znatelně jsem se zachvěla.

„My dva?" opáčila jsem skřehotavě. „Myslím, že v takový krásný den bys měl něco podniknout s Eleanor..." Fajn, nehrála jsem fér, možná jsem se chovala jako pitomec, ale nic jiného než zoufalá obrana mi nezbývalo.

„Copak," poposedl blíž a odtáhl mi dlaně od obličeje, což mě donutilo čelit jeho uhrančivým modrým očím, „to, co se stalo v noci, pro tebe nic neznamená?" Z jeho hlasu zaznívala dokonce bolest, což můj zmatek jen vystupňovalo.

„Já vlastně ani pořádně nevím, co se stalo," pokrčila jsem bezradně rameny. „Člověk občas udělá blbost, chápu to-," jemně mě přerušil. „Žádné blbosti si nejsem vědomý. A pokud netušíš, co se stalo, připomenu ti to..."

Než jsem se nadála, klekl si přede mě, objal mě kolem pasu a políbil. Bylo to mnohem silnější než v noci. Žádostivější. Energičtější...

„Každou minutu ti budu dávat najevo, jak úžasná jsi," zašeptal, když mé rty ze své moci propustil.

Pozorně jsem se na něj zahleděla. Koutky úst se mu sice zkroutily nahoru, ovšem výraz zůstával chladný. Skoro až bolestivý....

Možná už tohle pro mě mělo být varováním....

* * * * * * * * * * *

Opět vám z celého svého srdce děkuju za tu neuvěřitelnou podporu, nedokážu ani slovy vypovědět, kolik pro mě znamená. A fakt, jak skvěle jste přijaly tento příběh, mi jen ukazuje, že mám skutečně ty nejúžasnější čtenáře na světě ♥ Kdybyste měly zájem, připojte se na FB, odkaz najdete na profilu. Těším se na vás a mám vás ráda!

PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)