Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část dvanáctá...

Jak jsem slíbila, zde je nový díl. Vyrazilo mi dech, jak jste si příběh oblíbili, za což vám patří můj nekonečný vděk ♥ Mám vás moc ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Na můj vkus uběhla cesta až příliš rychle. Měla jsem málo času. Tak málo času rozmyslet si, co Louisovi povím, uvidíme-li se tváří v tvář. Ani naše setkání totiž nebylo tak docela jisté. Co když se mnou po tom všem nebude chtít mluvit? Co když jej najdu s Eleanor? Co když si mě jediným pohledem tak podmaní, že ze sebe nedokážu dostat rozumnou větu?

Přejela jsem si dlaní po tváři a zhluboka se nadechla. Vlak se skřípěním zpomaloval, až plynule zastavil. Kolem kupé se hrnuli nedočkaví lidé. Obchodníci, školáci, všudypřítomní turisté s obrovskými krosnami na zádech. Při pohledu na to hemžení jsem se musela pousmát. Svět se točil dál. Starosti jedné malé holky jeho pohyb v nejmenším neovlivnily.

Jelikož se mi s tou nacpanou sportovní taškou nechtělo tahat až do centra, odložila jsem ji do jedné z ocelových skříněk v hlavním vestibulu, pak si odchytila taxík a udala řidiči adresu, na níž se zdržoval Tommo.

Po celou dobu jsem si na zadním sedadle nervózně proplétala prsty, kousala se do spodního rtu a zírala okénkem ven. Opět se můj žaludek proměnil v klubko svíjejících se hadů. Čím blíž jsme byli cíli naší cesty, tím jsem se cítila hůř. Veškerá nově objevená sebejistota, kterou jsem disponovala ještě před pár hodinami v tetině kuchyni, jako by se úplně vypařila. V Londýně se ze mě zase stal ten zakřiknutý uzlíček nervů, šedá myška, která si pro nikoho nepřipadala dost dobrá.

Tiše jsem zaúpěla a špičkou ukazováčku si setřela slzu, jež se mi rozběhla dolů po tváři. Nemohla jsem obelhávat sebe samu donekonečna. Děsila jsem se. Děsila jsem se Louiho, své reakce. Stejnou měrou jsem se však na něj i těšila. Na jeho modré oči. Ostře řezané rysy. Rty, jejichž polibky jsem si stále, do posledního detailu pamatovala.

„Jsme na místě."

Zaostřila jsem ven a zjistila, že stojíme u obrubníku před jedním z nejluxusnějších londýnských apartmánů. Každý z kluků měl kromě společného bydlení i své vlastní. Právě pro případy, že by se potřebovali od ostatních odstřihnout. Nějak jsem nepochybovala, že zde Louiho skutečně najdu.

Hodila jsem tomu odměřenému muži několik bankovek a vyklouzla ven. Zachvěla jsem se, když mě do tváře udeřil chlad, přitáhla si límec bundičky blíž k tělu a s hlubokým nádechem vyrazila k proskleným dvoukřídlým dveřím, za nimiž, jak jsem věděla, se širokou halou táhla dlouhá naleštěná recepce.

„Dobrý den," pozdravila jsem pokývnutím, jen co má noha překročila práh. Vrátný, jehož hlava byla schovaná za novinami, se na mě ani nepodíval, jen tiše něco zamumlal a dál se věnoval tučně vyvedeným titulkům.

Pokrčila jsem rameny, mé nohy mě zanesly k naleštěnému schodišti. Sevřela jsem ruce v pěst a s prudce bušícím srdcem vystoupala do prvního patra, kde jsem bez váhání zamířila doleva. Dveře číslo 6, nacházející se až na samém konci chodby, se zlatě vyvedenou číslicí pro mě byly jako rána přímo do srdce. Všechno se mi vrátilo. Bolest, zmatek, vztek a hněv.

Málem jsem se ještě na polední chvíli obrátila a celé to... vzdala. Nevím, co mě nakonec udrželo na místě, pravdou však je, že když jsem zvedala ruku, neuvěřitelně se mi třásla.

Tři nesmělá zaklepání.

Nic.

Zkusila jsem to znovu, tentokrát razantněji. Ani tehdy jsem se však žádné odpovědi nedočkala. Což mě v hloubi srdce znepokojilo. Obrátila jsem se proto na patě a kvapem seběhla zpátky na recepci.

„Promiňte?"

Vrátný velmi pomalu odložil noviny a zaškaredil se na mě. „Jo?"

Odolala jsem touze protočit panenky a neurčitě mávla rukou za sebe. „Hledám Louise Tomlinsona. Nevíte, jestli je v bytě? Neodešel nikam?"

Muž svraštil obočí a nepatrně se naklonil dopředu. „Vás jsem viděl v novinách!"

Zrudla jsem, za což mohl mužův akutní nedostatek taktu. Tiše jsem si odkašlala, abych si vyčistila hrdlo, a nervózně se ošila. „Ehm, no, to je možné..."

Zamračil se a několik vteřin si mě jen měřil upřeným pohledem. Ať už se však chystal povědět cokoli, na poslední chvíli si to rozmyslel. Zabloudil očima k obrovské knize, jež ležela před ním na pultu, a zabručel. „Jestli jsem si to poznamenal dobře... tak pan Tomlinson od včerejšího rána byt neopustil."

Podél páteře mi přeběhlo nepříjemné mrazení. Měla jsem velmi zlé tušení. A řešení se přímo nabízelo. Musela jsem se k Louimu do bytu za každou cenu dostat! Co když... co když se mu něco stalo?!

„Musíte mě tam pustit."

Nakrčil nos. „Slečno, to... to nemůžu."

Opřela jsem se lokty o recepci a nasadila tak kajícný pohled, jakého jsem jen byla schopná. „Prosím... Je to moc důležité! Mám-mám o něj strach. Není normální, aby se na tak dlouho izoloval od okolního světa."

Muž neklidně přešlapoval. Nevypadal přesvědčeně.

* * * * * * * * * * * * * * *

Komentář moc a moc potěší, nezapomeňte se dál připojovat na FACEBOOK (odkaz na profilu), brzy rozjedu novou soutěž ;o)

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)