Snila o něm. A on o ní. Nebo jí to alespoň tvrdil. Co když je ale všechno jinak? Co když se váš život promění v krutou hru, jejímž jste hlavním komediálním aktérem? Ostatní se třeba budou bavit, ale co vaše srdce? ••• Příběh o hledání sebe sama, o h...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Krásný čtvrteční podvečer =)
Přicházím, i když pomalými krůčky, se slíbeným doslovem. Myslím, že povídka „Can I believe you?" si ho zaslouží. Navíc skutečně mám pár věcí na srdci. A přestože se možná budu maličko opakovat (viz předmluva), nemůžu jinak =)
Na začátek by se chtěla jen omluvit, že se tu objevuje až nyní, ale v práci opět nastaly nějaké změny a já opět skoro nestíhám.
No, teď už ale k samotnému jádru dnešního příspěvku.
Tuto povídku jsem původně se čtyřmi díly zveřejňovala na facebookové stránce o One Direction, kterou jsem vedla (a stále ji mám, jen už tam nepřispíváme) se dvěma dalšími kamarádkami. Pak dlouhou dobu odpočívala v paměti mého notebooku, no před nějakou dobou mě napadlo ji trochu oprášit, přidat trošku lesku a hodit ji na wattpad.
Všechny své starší příběhy si pročítám, když je chci znovu uveřejnit. Většinou udělám jen pár nepodstatných změn, jež děj nijak zásadně neovlivní, ovšem u „Can I believe you?" tomu bylo jinak. Původní konec mi najednou přišel moc fádní, rychlý, nelogický. Pomyslela jsem si, že takový námět by měl dostat více prostoru, více... citu. A abych byla upřímná, sama se nyní divím, o kolik jsem ho prodloužila. Nepsala jsem finálové díly s nějakým jasným cílem, kdepak. Tvořila jsem spontánně, spíš to vypadalo, jako by si povídka žila vlastním životem a mě jen využívala k tomu, abych jí dala nějaký tvar.
Jak můžete odhadovat z úvodu, začala jsem příběh zveřejňovat s velmi rozporuplnými pocity. Bála jsem se, aby mě někdo za podobný námět neukamenoval, aby mě nenazval sebelítostivým chudáčkem, což už se mi na wattpadu taky stalo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ale... Žádný takový komentář se pod díly neobjevil! Za což vám chci z celého srdce poděkovat. A složit vám poklonu. Udržujete mě v chuti psát, vaše zpětná vazba (ať už formou komentářů, vzkazů, zpráv či otázek) je tím hlavním důvodem, proč wattpad stále aktualizuji. Proč jsem se nevrátila k psaní do šuplíku. Jste úžasní, a přestože vás osobně většinou neznám, za hodně vám vděčím.
Kdysi se mě jedna čtenářka ve zprávách ptala, proč jsem se rozhodla napsat právě něco takového, jako je „Can I believe you?". Kde jsem sebrala inspiraci. Nápad.
Víte, ono je to těžké nějak vysvětlit. Ale zřejmě z vlastní zkušenosti. Od mala jsem byla terčem šikany ze strany mých vrstevníků, protože jsem vždycky patřila mezi baculky. Dodnes myslím, že kdybych neměla tak báječnou rodinu a obrovskou skupinu věrných přátel, asi bych to nezvládla. Ale to nic nemění na faktu, že podobné události se na člověku podepíšou. Ovlivní jej. Já začala ze společnosti vnímat nesoulad. Všechny zlé vlastnosti lidí najednou vypluly na povrch. Začala jsem pozorovat tu nadřazenost, pocit moci, potřebu druhým ubližovat. A jelikož jsem si tím sama prošla a bolí mě vědomí, že tisícovky lidí prožívají podobné nehezké věci, pokouším se s tím bojovat alespoň prostřednictvím svých příběhů. Chci, abyste si vy, mé čtenářky, uvědomily, že jste výjimečné. Každá svým vlastním specifickým způsobem. Že ti, co za něco stojí, vás budou milovat přesně takové, jaké jste. Že pokud se chcete změnit, udělejte to jenom kvůli sobě. A že názor druhých na vaši osobu není směrodatný. O VÁS to nevypovídá. Je to pouze JEJICH vizitka.
Takže se netrapte svými nedokonalostmi, ona dokonalost je ve finále strašně nudná ;o) Vždycky záleží nejvíc na tom, jací lidé jste. Uvnitř. Jak se díváte na svět. Jak dokážete ocenit sebemenší maličkost. Jak dokážete cítit a vnímat. Milovat.
Je mi ctí pro vás psát. Každičké jedno písmenko vychází z mého srdce, pokouším se do příběhů dát co nejvíc ze sebe sama. Což už jste možná poznali. Omlouvám se za to. Já zkrátka nedokážu psát jinak. Nejde to. Asi je to... můj neměnný styl.
Chci poděkovat za to, že tu stále jste. Že mým blábolům věnujete pozornost. Že vám stojím za to, abyste se sem vraceli. Udělám vše pro to, abych vás bavila i dál. Nezapomeňte. Mám vás moc ráda! A kdybyste se někdy chtěli soukromě ozvat, neváhejte, fakt nekoušu. Pár slečen odsud by vám to jistě dosvědčilo =D
Mějte se krásně!
Napořád vaše Petí ♥
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
