Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část pátá...

Další díl je tu. Asi se vám nebude líbit směr, jímž se povídka ubírá, ale věřte, všechno, co napíšu, má nějaký důvod... Budu moc ráda, když mi necháte komentář. A pokud se v příběhu najdete, pokud se ve vás něco uvolní a ucítíte ve svém srdci plamínek, pak se můj záměr vyvedl. A kdybyste měli pochybnosti o smyslu tohoto příběhu, podívejte se na úvodní slovo, jež najdete na samém začátku kapitol. Mám vás ráda, všechny jste výjimečné! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Bylo temné deštivé odpoledne, obrovské kapky hlasitě bubnovaly do střechy domu a celý svět se zahalil do mlžného pláště. S tichým pobrukováním písničky od Maroon 5 jsem u kluků právě sklízela vyžehlené prádlo, když mi k uším dolehl Louiho rozzlobený hlas. Možná měl až vzteklý podtón, bezděky mi po zádech přeběhl mráz.

Zaposlouchala jsem se. Tommo se přel s někým dalším, který však zněl slaběji, snad... snad ustrašeně? Tak moment... Kluci se hádali?!

Potřásla jsem hlavou a zprudka z plic vypustila všechen vzduch. Chtěla jsem rychle proklouznout kolem dveří do ložnice, v níž se rozepře odehrávala, a potichu se vytratit do přízemí, ovšem jakmile padlo z Louiho úst mé jméno, zastavila jsem uprostřed pohybu, jako by do mě uhodil blesk. Ne, nebylo mi po chuti poslouchat jejich hovor, ale zjevně tam šlo o mě. Tudíž...

Se zběsile bušícím srdcem a chladem, jejž jsem cítila na zadní části krku, jsem se tedy opřela o stěnu a pozorně se zaposlouchala. Nezastírám, měla jsem obavy, ale jednou jsem to začala... Zvědavost s nejistotou bych neukonejšila.

„Co jsem to jenom udělal?" úpěl zoufale Louis. „Vždyť já Tairu celou dobu vlastně tahám za nos! Kurva, je mi ze sebe na zvracení!"

„Uklidni se," zahřměl Harry, zřejmě chtěl svého kolegu ukonejšit. Jenže mně se směr konverzace líbil stále míň.

„Tys jí pomohl, jasné? Uvědom si to konečně!"

„Pomohl?" Podle zvuku, jenž následoval, jsem poznala, že Lou zřejmě právě praštil s něčím hodně těžkým a začal neklidně rázovat po pokoji. „Jak pomohl, prosím tě? Nebuď směšnej! Neměl jsem s tím nemocným nápadem vůbec souhlasit. Bože, nejradši bych se neviděl! Hech, zasloužím si jen to nejkrutější peklo."

Srdce se mi rozbušilo o poznání rychleji, po zádech mi stékal pramínek ledově studeného potu. Nemluvě o kolenou. Chvěla jsem se úplně celá a bylo jen otázkou času, než se přímo v chodbě sesunu bezvládně na podlahu.

Bože, o co tu jde?

„Přeháníš," vložil se do toho Zayn, mluvil o poznání vyrovnaněji než ti dva. „Nebuď tak melodramatickej! Všichni víme, jaká Taira je. Že je... prostě skvělá. A bylo načase, aby si to začala myslet i ona. Aby to konečně pochopila! A jak jí to dokázat líp, jak jí líp zvednout sebedůvěru, než když o ni projeví zájem kluk, do kterého je po uši zamilovaná? A sama Andy ti řekla, že jsi to ty... Tak co ještě chceš?"

Zhoupl se mi žaludek, před očima se mi na vteřinku zatmělo. Takže to celé byla jen... jen komedie? Má intuice do mě zpočátku ryla úplně oprávněně? Bože! Nemysleli si snad, že mi tím opravdu pomůžou, nebo snad...? Nedošlo jim, jak mi bude, až se to celé dozvím? Do jaké pozice mě dostanou?

Anebo... Jistě. Nepřipustili si, že by se jejich krutá hra mohla provalit.

Hrudí se mi rozlila palčivá bolest. Dokázala by mě v příští vteřině jistě klidně zabít. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se pohnout. Nic. Přestala jsem být paní vlastního těla, nadvládu nade mnou získal hněv. Živený krutým utrpením.

„Proč jsem s tím Andy rovnou neposlal do háje? Proč jsem jí to po té párty odkýval?!" křičel zlomeně Louis.

Ach... Andy... To ona s tím přišla? Jí se v hlavě zrodil ten šílený a vůči mně tak strašně nefér plán? Jak mi to mohla udělat. Nejlepší přítelkyně. Sestra. Část mojí duše!

„Brácho," hlesl Harry, ani jeho hlas už nebyl tak sebejistý jako na začátku, „jenže tys Taiře vážně pomohl! Však se na ni teď podívej, celá jenom září! Pověz, nestálo to za to?"

„Ale co až se to dozví?" šeptnul oslovený. „Všechno skončí... Já si hrál s jejími city, jak jsem to mohl udělat? A nezáleží, co pro mě znamená teď. Podělal jsem to. Podělal..."

„Počkej," vpadl do toho Zayn. „Jak to myslíš, co pro tebe znamená teď? Louisi, o co jde? Co se změnilo?"

Já však na jeho odpověď nečekala. To stačilo. Víc už bych jistojistě nesnesla. Jako by se celý svět najednou rozpadl a jeho střepy na mě pršely z nebe jako monzunový déšť.

Doklopýtala jsem k sobě do pokoje a začala bezmyšlenkovitě házet do velkého kufru všechny své věci. Bez ladu a skladu. Musela... Musela jsem odtamtud prostě pryč, a to hned. Děsilo mě, že se v příští vteřině otevřou dveře a na prahu se s falešným úsměvem objeví Tommo. V očích mu bude plát falešná vřelost, paže se natáhnou, připraveny k falešnému objetí. Celé jeho tělo bude lhát... Jako doteď.

Jak vůbec mohla mou nejlepší kamarádku napadnout taková věc? Takže Louis se celé ty dva týdny jen přetvařoval... Ale že mu to šlo. Nepojala jsem nejmenší podezření. Mohl by jít klidně na nějakou hereckou akademii.

Udělalo se mi špatně, když mi došlo, jak musel během těch společných chvil trpět. Ještě že jsme spolu nespali...

Tohle pomyšlení mě srazilo na kolena úplně. Jednou paží jsem si objala žaludek, druhou se zachytila o dřevěnou pelest postele a ovládala houpající se svět, jenž se měnil v rej vířících barev a světelných jisker.

Slzy se mi rozkutálely po tvářích, mizely pod bradou, odkud kanuly na rudý koberec pod mýma nohama.

* * * * * * * * * * * * * *

Mám vás moc ráda. Děkuju za vše!
PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =) 
PPS: A děkuju také za krásné a tak hřejivé vzkazy, které mi píšete na Facebook. Hodně pro mě znamenají... ♥