Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část patnáctá...

Jak já to psaní miluju! A než mě budete kamenovat za ten konec, ANO, musela jsem to utnout takhle =D Však mě znáte =D Děkuju vám za podporu, za to, že vás bláboly jedné sentimentální romantické duše baví, přestože nejsou ani akční, ani napínavé a chybí v něm "žhavost". Mám vás moc ráda! ♥

* * * * * * * * * * * * *

Jako bych vystřelila do Vesmíru. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama, ocitla se mimo čas i prostor. Veškeré rozepře byly zapomenuty. Alespoň na chvilku. Na tu krutou, přesto neuvěřitelně nádhernou chvilku, naplněnou pouze Louiho chtivými horkými rty. Ať se mezi námi stalo cokoli, pořád jsem do toho kluka byla blázen. Lidské city jsou nesmírně složitá věc. Srdce se málokdy shodne s rozumem, a to přesně se v dané chvíli dělo mně. Praly se ve mně dvě naprosto odlišné emoce. A já nevěděla, které dát přednost.

Prakticky úplně bezmyšlenkovitě jsem zvedla paže a pevně mu propletla prsty za krkem. Přitahovala jsem si jej k sobě blíž a blíž, jako bych se v něm chtěla utopit. Což jsem vlastně možná i chtěla, někde v hloubi duše. V žaludku se mi třepotali motýlci, sem tam se na moment proměnili až v trysková letadla, dělající jeden výkrut za druhým. S nikým jiným jsem se takhle necítila.

Louis bloumal rukama podél mé páteře nahoru a zase dolů, tiskl se ke mně, tlukot jeho srdce souzněl s tím mým. Aniž bych si to uvědomila, začaly se mi po tvářích kutálet horké slané slzy.

Tommo ode mě odskočil jako na pružině. Zeširoka rozevřel oči, temná ustupovala normální modré barvě, jeho rty se začínaly chvět.

„Tairo..."

Zvedla jsem dlaň a zavrtěla odmítavě hlavou.

Chvíli kolem nás panovalo ticho, rušené snad jen nezřetelným tikotem hodin, jež visely na zdi. Ani ten jsem však tak úplně nevnímala. Začínal se dostavovat úlek. Úlek nad tím, co jsem právě udělala. Úlek, pramenící z mého vlastního chování. Kam se poděla všechna má předsevzetí?!

„Tys za mnou přišla..."

Pevně jsem semkla víčka a zvrátila hlavu ke stropu.

„Takže to v ložnici..."

Zhluboka jsem vydechla, všechno ve mně bylo v napětí.

„Nezdálo se mi to?"

Trhla jsem hlavou, aniž bych se na něj podívala.

„Ale... Proč?"

Teprve ta přímá otázka mě přiměla rozlepit oči a upřeně se mu zahledět do tváře. Upřímně, nečekala jsem to. Nečekala jsem, že dobrovolně načne právě tohle téma. Ačkoli jsem do Louiho bytu přišla s úmyslem všechno si s ním vyjasnit a udělat tlustou čáru za minulostí, najednou jsem si nebyla jistá, zda bych se o tom vůbec dokázala bavit.

Možná je dobře, že začal sám.

Pokrčila jsem rameny. „Viděla... Viděla jsem ty články v novinách. A měla jsem o tebe starost."

Provinile uhnul pohledem. Což mi paradoxně dodalo odvahu. Udělala jsem k němu jediný krátký krůček a zlehka se dotkla jeho ramene. „Lou, co blbneš?"

Vydechl, ramena mu poklesla.

„Nemůžeš od kluků odejít. Vždyť... Ty to miluješ! Vystupování, kontakt s fanoušky. Hudba tě naplňuje..."

„Vlastně," hlesl, prsty nervózně propletené před tělem, „nic z toho pro mě teď nemá význam. Nic." S posledním slovem ke mně zvedl oči a já bych přísahala, že se mu v nich mihl záblesk bolesti.

„Lou, hele, neblázni..."

„Tairo, nechceš mě tu povzbuzovat, že ne? Nepřipadá ti to... absurdní?"

Otevřela jsem pusu s úmyslem odpovědět, ale nakonec ze mě nevyšlo jediné kloudné slovo. Ústa jsem proto zase zavřela a jen čekala, co poví dál. Srdce mi prudce bouchalo do žeber, z lící se mi vytrácela veškerá barva.

„Bože," prohrábl si vlasy, „měla bys mě poslat do háje. Ale místo toho," pousmál se, ze zornic mu najednou sálalo hřejivé teplo, jež mě laskalo na kůži, „se objevíš na prahu mýho bytu a chceš mi... pomoct."

Brada se mi roztřásla, jak jsem se pokoušela zadržovat pláč.

„A to je důvod, proč tě miluju."

* * * * * * * * * * * * *

MILUJU VÁS! Komentář potěší, a pokud máte mou tvorbu rádi, zvu vás na FACEBOOK, kde je vytvořen profil speciálně určený pro tento wattpadový účet. Odkaz najdete dole v komentářích, moc se na vás těším ♥

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)