Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část třináctá...

Krásné nedělní odpoledne! Právě jsem dopsala novou část tohoto příběhu, a tak vám jej sem házím. Pevně doufám, že se bude líbit, blížíme se ke konci a já jsem neskutečně ráda a vděčná za to, jak skvěle jste dílo přijali. Jste úžasní... DĚKUJU, ŽE SE K MÝM PŘÍBĚHŮM STÁLE VRACÍTE. Že mám pro koho zveřejňovat... ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

„Slečno, když já nevím..."

Sevřela jsem v prstech okraj recepčního pultu a přemlouvala sebe samu, abych se přímo na místě nerozbrečela. Vážně jsem tušila průšvih. A tímhle tlacháním jsme jen marnili drahocenný čas. „Na kolenou vás prosím... Copak vypadám jako nějaký psychopat?"

Muž si poraženě povzdechl a obrátil se ke stěně, kde se na dlouhém věšáku leskly desítky různobarevných klíčů. „Dobrá, udělám to. Ale jen proto, že... no, že vy a pan Tomlinson... Však víte."

Ano, věděla jsem. A vrátný zřejmě taky. Což ve mně vyvolalo otázku, jestli na světě existuje alespoň jedna lidská bytost, která netuší nic o kauze týkající se našeho vztahu-nevztahu. Neměla bych se zabarikádovat doma a pár let pro jistotu nevystrkovat nos? Prostě počkat, až se na mě... zapomene?

V třesoucích se prstech se mu objevil klíček se zeleným přívěskem a číslem 6. „Tak dobrá, no. Tady to je. Ale... Neměl bych jít pro jistotu s vámi? Však víte, kdybyste něco potřebovala."

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji, já... Kdyby něco, ozvu se." Nedokážu to vysvětlit, ale vyloženě jsem nechtěla, aby vkročil do Louiho bytu, když jsem vlastně sama nevěděla, co mě čeká za prahem.

S každým dalším zdolaným schodem, na nějž jsem položila nohu, se mi víc zpotily dlaně a srdce ještě zrychlilo své tempo. Tušila jsem, že se za pár minut všechno změní. Jen jsem netušila, zda to bude k lepšímu, nebo horšímu. Ačkoli jsem se obávala toho druhého.

Na konci chodby v prvním patře jsem se zastavila. Zevnitř se pořád neozývaly žádné zvuky. Třesoucí se rukou jsem vsunula klíč do zámku a nejistě jím pootočila. Cvaknutí, které následovalo, mnou prudce otřáslo. Jako... jako by do sebe zapadla cizí ozubená kolečka, přestože jsem netušila, k čemu přesně slouží.

Jakmile se dveře otevřely, s odporem jsem ucouvla. Z bytu se vylinul neuvěřitelně pronikavý hutný zápach. Vážně jsem nechápala, z jakého důvodu lidé v depresi tak často propadali moci alkoholu. I když... No. Vzpomněla jsem si na vlastní rozpoložení, v němž jsem se nacházela před pár dny, a leccos mi docvaklo. Lákadlo, že na chvíli zaženu vlastní trápení, bylo až příliš velké. Že whisky, brandy, panáci vymažou všechny mé starosti a umožní mi vznášet se chvilku nad zemí.

Sotva jsem překročila práh, rozhodla jsem se změnit taktiku. Vší silou jsem za sebou práskla dveřmi a doufala, že se odněkud vynořený rozcuchaný Louis, už alespoň zpola vnímající, abych mu mohla řádně od plic vynadat.

Jenže on se nikde neobjevil.

S povzdechem jsem z nohou skopla botky, odložila tašku a sundala bundu a vydala se na obhlídku bytu.

Kuchyně vypadala nedotčeně, první ložnice též. Kdežto obývák... No, tamním prostorem se musel prohnat tajfun. Prázdné talíře, sklenice, flašky s posledními zbytky různých druhů alkoholu.

Nakrčila jsem znechuceně nos a pokračovala v obhlídce.

Jako poslední místnost mi zbývala hlavní ložnice. Tam jsem našla Louiho. Ač jsem napůl očekávala, že kolem něj najdu stejnou spoušť jako v obývacím pokoji, opak byl pravdou. Ležel až po nos zachumlaný v peřinách.

Zvedala se ve mně panika. Nepohnul se, nevydal vůbec žádný zvuk... Měla jsem o nich šílený strach. Rozběhla jsem se proto k němu a začala urychleně kontrolovat, jestli dýchá.

„Hej, Lou?"

Nic, neozval se. Dívala jsem se na jeho pobledlou tvář, tmavé stíny pod očima a strniště, jež mu zakrývalo celou jednu polovinu tváře. Bodlo mě u srdce. Copak jsem za to vážně mohla já? Udělala jsem si už zpočátku špatný úsudek a zabouchla Louimu dveře před nosem dřív, než mi stačil všechno vysvětlit?

Ve chvíli, kdy jsem se chystala vytáhnout z kapsy telefon a zavolat záchranku, jsem si všimla, že se mu hrudník pravidelně zvedá a opět klesá. S úlevou jsem tudíž klesla na kolena a vyčerpaně složila tvář do dlaní.

Když vtom jsem si na podlaze něčeho všimla. Byly to... fotky.

Moje fotky. A většinou šlo o momentky. Na kterých jsem, z vlastního pohledu, vypadala naprosto příšerně, ehm.

„Tairo?"

Zvedla jsem oči, jež se mi pomalu zaplňovaly slzami, aniž bych si to uvědomila, a setkala se s Louiho čistým pronikavým pohledem.

Rty se mu zkroutily do mdlého úsměvu, spíš takového omámeného. „Zase se mi zdáš..."

Kousla jsem se do spodního rtu a prudce se nadechla. „Ehm. Co kdybych řekla, že tentokrát se ti nezdám?"

Pevně semkl víčka. „Jen bys mě utvrdila v tom, co si myslím. Ve skutečnosti bys za mnou nepřišla. A já se nedivím. Strašně jsem ti ublížil..." Nevnímal realitu tak, jak by měl, to jsem poznala. Možná za to mohl zbytkový alkohol, možná vyčerpání, možná něco, o čem jsem ani vědět nepotřebovala. Rozhodla jsem se však odsunout všechno na později, a když už oči znovu neotevřel, pohladila jsem jej plaše po tváři a vytáhla se na nohy. Nehodlala jsem ho tu nechat o samotě, ačkoli mi srdce stále dokola naříkalo a plakalo.

Obrátila jsem se proto na patě a vrátila se do obýváku. Systematický úklid mi třeba pomůže vydržet.

* * * * * * * * * * * * *

ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY ČI NESROVNALOSTI SE OMLOUVÁM... =)