Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část čtrnáctá...

Krásný středeční večer! Tento díl jsem psala dlouho... Nějak jsem pořád nedokázala najít správná slova, docela jsem s částí dnes bojovala, a tak doufám, že jsem z boje vyšla se ctí a vám se další kousek bude líbit. Děkuju za všechno, mám vás ráda ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Uvést obývací pokoj do původního stavu se ukázalo jako úkol takřka nadlidský. Jediné štěstí bylo, že vymoženost jménem koberec nahradil jakýsi druh měkké plovoucí podlahy, tudíž zaschlé skvrny od chlastu stačilo vzít mopem, nemusela jsem je složitě drhnout a pak ještě pracně sušit. Na tom bych pravděpodobně nechala ruce.

Vše se ale v jednu chvíli totálně zvrtlo. Pobrala jsem si totiž do náruče asi sedm prázdných lahví od všemožného alkoholu – víc, než jsem mohla fakticky unést – a vratkým krokem vykročila do kuchyně, jenže jsem úplně zapomněla na obrovský kyblík do půli naplněný vodou s levandulově vonícím saponátem. A jak to tak bývá, nekoukala jsem, kam šlapu, a o nádobu zakopla. Rázem mi všechno z paží vylétlo. Jedna flaška za druhou skončila na podlaze a já je o zlomek vteřiny později následovala. A dopadla jsem tělem přímo do rozlité vody.

„Do háje!" zaklela jsem a v naprostém zoufalství složila tvář do dlaní. Po kůži mi stékaly obrovské slané slzy, cítila jsem se po tom všem úplně bez energie. Louiho stav, jeho blízkost... Mé vlastní city! Válcovalo mě to. Najednou jsem si nebyla sama sebou vůbec jistá. Přišla jsem sem s úmyslem domluvit mu. No náhle jsem se bála, že bude muset někdo – kdokoli! – domlouvat mně. Totiž abych zde nenechala své srdce.

Znova.

Já vím, jsem úplně pitomá.

S povzdechem a slzami zasychajícími na tvářích jsem se zvedla a pohlédla na své totálně promočené triko. Nemluvě o džínech. V tom jsem prostě zůstat nemohla! Jenže... Co jsem měla dělat? Veškeré mé věci zůstaly na nádraží, jelikož jsem se s nimi nechtěla tahat. Hech, ironie. Přitom bych je taaak krásně využila!

Kousla jsem se do spodního rtu a ohlédla se ke dveřím, za nimiž pořád ještě vyspával Louis. Našla bych u něj něco, do čeho bych se mohla převléct?

Přemýšlela jsem snad pět minut, nehty jsem si nervozitou div neukousala. Nakonec však rozhodnutí padlo. Nemám na výběr. Jestli v tom mokrém zůstanu, prochladnu a odnesu to minimálně ošklivým nachlazením. A v peřinách jsem se doopravdy potit nechtěla.

Sebrala jsem v sobě tudíž veškerou odvahu, ačkoli jí zbývalo poskrovnu, a po špičkách se vydala k ložnici. Plaše jsem vklouzla dovnitř, a teprve v momentě, kdy mě do uší prásklo tlumené zachrápání, se mi ze srdce svalila část kamení. Ačkoli mi to bylo částečně proti srsti, otevřela jsem první skříň a opatrně se jí začala probírat. Ano, stud mě zachvacoval od kořínků vlasů až po konečky prstů na nohou, ovšem už jsem couvnout nemohla.

Netrvalo to dlouho. Až na samotném dně jsem našla černé triko s obrázkem Homera Simpsona a jeho oblíbené koblihy s růžovou polevou. Velikostně jsem ho odhadovala tak na 4XL, což mi vyhovovalo. Ostatně, doma jsem pánská trika přesně v takových velikostech nosila. Milovala jsem, jak mi byly volné. A jelikož jsem měla krátké nožky, dosahovaly mi většinou minimálně do půli stehen, a já tak nemusela nosit nic kromě kratičkých teplákových šortek.

S trochou hořkosti jsem si pomyslela, jestli to není zbytek nějakého Louiho kostýmu tlouštíka, do něhož se kdysi před TOUR převlékl a honil po ulici lidi s nabídkou „FREE HUGS"...

Sama sobě jsem se zasmála. Jsem nepoučitelná.

Hodila jsem si ten svršek přes rameno a pokračovala s hledáním nějakých tepláků nebo něčeho podobného, no bohužel podruhé jsem už takové štěstí neměla. Musela jsem se spokojit jen s tím trikem.

Skříň jsem tedy znovu zavřela a vyplížila se z ložnice zpátky na chodbu. S ničím jsem se nepárala. Shodila jsem ze sebe veškerou promočenou textilii a vklouzla do měkkého voňavého trika. Okamžitě mě zalila vlna tepla, hned jsem se cítila líp. Na rty mi dokonce vyšplhal slabý úsměv. Obzvlášť když jsem mi došlo, že spodní lem mám těsně nad koleny. Chtělo se mi úlevou začít tančit.

Tričko i kalhoty jsem v koupelně přehodila přes topení a vykročila do kuchyně. Ani jedinkrát jsem se na sebe nepodívala do zrcadla. Asi bych ten pohled nezvládla. Sice jsem se cítila pohodlně, nicméně jsem také věděla, že svá kila navíc pouze ve volném neskryju. Spíš naopak.

Povzdechla jsem si a začala strkat nádobí do myčky.

Zhruba pět minut šlo všechno jako na drátkách. Byla jsem sama, mohla jsem si zpívat, mohla jsem se vrtět do rytmu vlastní melodie, jež mi tiše plynula z úst, a nic mě netížilo. Když vtom...

„Do prdele."

S němým výkřikem na rtech jsem se obrátila a spatřila na prahu svou největší noční můru.

Louise.

Stál bez hnutí, jednou rukou se opíral o zárubeň, druhá mu uvízla ve vlasech. Přepadle na mě civěl. Sjížděl mě temným jiskřivým pohledem, pod nímž jsem se rozpadala na maličké kousky, od hlavy až k patě, což zapříčinilo, že jsem bojovala s neuvěřitelně silnou touhou obrátit se na patě a vystřelit odtamtud do nelítostného londýnského podnebí.

Kousnul se do rtu. Udělal krok vpřed.

A já couvla.

Pak se všechno odehrálo strašně rychle. V jedné chvíli jsme mezi sebou měli dva metry volného prostoru, no najednou mě jeho štíhlé paže drtily v majetnickém sevření a jeho rty bojovaly s těmi mými o nadvládu.

* * * * * * * * * *

Komentář moc potěší!! Děkuju za vaši úžasnou podporu ♥

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)