Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část osmá...

A máme tu další část příběhu Tairy a Louiho. Chtěla bych vám znovu poděkovat za to, jak skvěle jste povídku přijali. Tudíž pevně a z celého srdce doufám, že se vám bude líbit i nadále a vydržíte až do samotného finále. Nevím, jaký díl to bude, jsem stále v procesu psaní. Takže uvidíme... =)
Užijte si část a díky!
>>MOC PROSÍM O KOMENTÁŘ, POTĚŠÍ ;o)<<

* * * * * * * * * * * * *

Už jsem neměla sílu zapírat a odmítat, už jsem v sobě ta slova nadále zadržovat nedokázala. Uvědomila jsem si, jak strašně potřebuju své temné tajemství někomu svěřit. A mamka byla v dané chvíli jediným člověkem, jemuž jsem důvěřovala.

Zhroutila jsem se do židle a naplno se rozplakala. Nedržela jsem se zpátky, nechala jsem na povrch probublat veškerou bolest i zlobu, a když jsem ucítila první vzlyk, jenž se mi dral hrdlem, skryla jsem tvář pod dlaněmi.

Netlačila na mě. Jen mě objala, konejšivě hladila po zádech a trpělivě čekala, než se odhodlám promluvit.

Odhodlala jsem se. A jakmile jsem začala, nešlo to zastavit. Hlásky se spojovaly do slov, slova do vět, věty do příběhu. Nevynechala jsem vůbec nic. Zmínila jsem svou lásku k Louimu, kamarádčinu zradu. Krutý fakt, že v tom jeli všichni. A neodpustila jsem si ani kousavou poznámku o tom, jak skvěle se pak za mými zády museli bavit.

Zabíjelo mě vracet se k tomu. Vracet se k nejkrutější a nejhorší zkušenosti v mém dosavadním životě. Když tudíž mé vyprávění dospělo ke svému konci, místo abych se trochu uklidnila, propukla jsem v ještě silnější pláč. Jako by mi teprve tehdy došlo, o čem to celé je. Jak moc ta epizoda ovlivní můj další život. Budu ještě schopná někomu věřit? Neuzavřu se spíš ještě víc do sebe? Ať už tím Andy sledovala cokoli, zničila mě. Totálně mě zničila.

„Oh, holčičko moje," šeptla mamka a něžně mě pohladila po vlasech. Její gesto to paradoxně všechno jenom zhoršilo.

„Tak strašně mě to mrzí!"

Zabořila jsem jí hlavu do svetříku a dovolila látce, aby tlumila veškeré projevy mé porážky. Mého zoufalství. Zrada blízkého člověka je jednou z nejhorších bolestí, jaké můžou lidskou bytost potkat.

„Jsem husa," mumlala jsem z posledních sil. „Hloupá husa! Jak jsem jen mohla uvěřit, že by si mě Louis všiml? Přeskočit od Eleanor ke mně? Že by padl tak hluboko? Absurdní!" Má vlastní slova mi do srdce znovu a znovu vrážela ostrý nůž. Bičovala jsem se. Samu sebe ještě víc ponižovala. Protože na nic lepšího jsem v dané chvíli neměla.

Nic dalšího jsem si pro sebe nezasloužila.

„Tairo," uchopila mě mamka za bradu a zpříma se mi zahleděla do pláčem zarudlých a opuchlých očí. „Tohle už od tebe nechci nikdy slyšet, rozumíš? Jsi překrásná. Z očí ti sálá dobrota, tvá duše. Ten správný člověk to ocení."

„Když-když já naivně myslela," polkla jsem další vzlyk, „že tím bude právě Lou..."

Zlostně zavrčela, až jsem sebou škubla, rysy jí přelétl hněv. „Bohužel to není naposledy, co ses v někom spletla."

„Takže mám plné právo cítit se... ublíženě?"

Se skousnutým rtem přikývla. „Je úplně jedno, z jakého důvodu udělali... no, to, co udělali. Nikdo nemá právo hrát si s city druhých. Obzvlášť těch, na nichž mu záleží."

Konečně jsem se začala trochu uklidňovat. I když má bolest se mamčinými slovy nijak nezmenšila.

„Prosím," chytila jsem ji ještě za ruku, když se chystala z kuchyně odejít, „tatínovi ani slovo. On by... byl schopný za Louim jít."

Přikývla a naposledy mě pohladila po tváři.

...

Zbytek dne proběhl v relativním klidu. Seděla jsem v křesle u okna a četla si knížku, ačkoli text na stránkách jsem vnímala jen zpola. Nemyslela jsem, neuvažovala, prostě jen... existovala. Rodiče za mnou nepřišli, vycítili, že potřebuji čas jen sama pro sebe. Na nezávaznou rodinnou konverzaci jsem se skutečně vůbec necítila.

Kolem sedmé taťka odjel na pracovní večeři, a právě tehdy se má pracně navozená rovnováha znovu otřásla v základech. Ležela jsem právě na posteli a hledala si na YouTube oblíbené písničky, když se dole v hale rozdrnčel domovní zvonek. Bezděky jsem se napjala, odložila tablet a prkenně se na matraci vytáhla do sedu. Dveře od ložnice jsem hned na začátku večera nechala pootevřené a nyní za to byla skutečně ráda.

„Co tu děláš?" dolehlo ke mně z mamčiných úst zuřivě.

„Dobrý večer."

Ale ne, ten hlas...

„Omlouvám se, že ruším, ale musím mluvit s Tairou. Prosím..."

Silně jsem se kousla do spodního rtu, až jsem na jazyku pocítila pachuť krve, a semkla víčka.

Byl to Louis.

„Myslíš, žes jí ublížil málo?" Mamka zněla odhodlaně, jako lvice, co se chystá rvát za svá mláďata. „Nechte ji všichni na pokoji. Nechce nikoho z vás vidět."

„Prosím, na kolenou vás žádám," nechtěl se tak snadno vzdát, postřehla jsem v jeho hlase tupou bolest. Bezpochyby však falešnou, hranou. Stejně neupřímnou, jaké bylo doteď celé jeho chování.

„Pusťte mě k ní..."

„Odejdi, Lou."

„Ale-"

„Žádné ale," zvýšil můj rodič hlas, „dej jí čas. A zkus ji pochopit."

Netuším, zda za to mohl její projev či Louis něco spatřil v maminčině tváři, pravdou však je, že víc neřekl. Jediné, co se ozvalo, bylo vrznutí dveřních pantů, jak se vchod zavřel, a když uplynula dostatečně dlouhá doba, sklouzla jsem z postele a vyklopýtala na chodbu.

Dole pod schody čekala mamka.

„Slyšelas?"

Přikývla jsem.

„Mrzí mě to, zlatíčko..."

„Mami," zhluboka jsem se nadechla, „chci pryč."

V obličeji se jí mihl zmatek.

„Potřebuju odsud odjet..."

* * * * * * * * * * * * * * *

NEZAPOMEŇTE NA NEJNOVĚJŠÍ JEDNODÍLOVKU S NÁZVEM "TAK NĚJAK...", ZVEŘEJNĚNOU VČERA. MYSLÍM, ŽE SE U NÍ ODREAGUJETE A JÁ BUDU ŠŤASTNÁ, POKUD VÁM TŘEBA I VYKOUZLÍ ÚSMĚV NA TVÁŘI ♥