Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část druhá...

Chtěla bych vám strašně moc poděkovat za krásné komentáře jak k samotnému úvodu, tak první části. Jsem šťastná, že jste příběh přijali přesně s tím poselstvím, o které jsem se snažila, snad na něj budete pamatovat i nadále. Jste skvělí! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * *

Zbytek párty kolem mě spíš proplul, zahalen do mléčně bílé mlhy. Držela jsem se stranou od ostatních, bloumala po zahradě a přemítala nad svým dosavadním životem. A mezi námi, příliš se ctí jsem z těch vnitřních rozhovorů nevyšla.

Asi okolo třetí v noci, kdy už většina osazenstva buď spala ve svých postelích, nebo ležela zhroucená na každém centimetru volného prostoru, jsem dospěla k závěru, že já oka pravděpodobně nezamhouřím, a tak jsem se uvelebila na houpačce, zabalená do svého oblíbeného pleteného ponča, a usrkávala černý čaj s citronem. Společnost mi dělaly pouze hvězdy, němí pozorovatelé a tiší společníci. Kteří mě nevědomky konejšili. Další osobu s bouchajícím srdcem a rozpínajícími se plícemi bych ve své blízkosti zřejmě nestrpěla.

Jenže člověk míní...

Netrvalo dlouho a na trávníku zazněly lehké rozvážné kroky. Bezděky jsem se napjala, prsty sevřely onen rozpálený porcelán ještě silněji, až mi klouby zbělely.

„Můžu si přisednout?"

Zoufale jsem zasténala. Ano, to Louis byl oním narušitelem.

Přestože bych jej nejradši hrubě vyhodila a postavila mezi námi elektrický ohradník, zbytky slušného vychování mi v tom zabránily. Jen jsem tudíž mlčky přikývla a pokrčila nohy, aby si mohl přisednout.

Udělal to. Zabořil se do měkkého pruhovaného polstrování a mé nohy si přitáhl k sobě na klín. Neucukla jsem. Ačkoli jsem možná měla vzhledem ke všemu, co se dělo v mém nitru.

Nemluvili jsme, jen jsme tam seděli a civěli do tmy. Doslova. Na obzoru se obloha pomaličku zbarvovala do oranžova a ohlašovala brzký východ slunce a mně se únava stále vyhýbala širokým obloukem.

„Viděl jsem tě plakat," promluvil znenadání. Jeho hlas působil po tom klidu a tichu tak nepatřičně, až jsem sebou v překvapení trhla.

Úkosem jsem na něj pohlédla. Stále zrak upíral před sebe, jen ramena se mu pomalu zvedla a opět klesala. Čekala jsem, zda něco dodá, ale když se tak nestalo, odkašlala jsem si a sama převzala iniciativu. „To se stává. Copak nevíš, že holky občas pláčou úplně bez důvodu?"

„Mě neoblafneš," zašeptal a obrátil ke mně hlavu, „vím, že se něco děje."

„Nic se neděje," trvala jsem si na svém. „Teď už jsem v pohodě, vidíš?"

Nepatrně nakrčil nos. Jeho modré oči mě doslova propalovaly a já cítila, jak mi začínají hořet líce. Dlouho jsem to tudíž nevydržela a pohled odvrátila, ostatně jako vždycky, když jsem vycítila jakýkoli zájem.

„Celý večer ses nám vyhýbala. Proč? Ta párty se ti nelíbila?"

Pousmála jsem se a opět se zadívala před sebe. Ačkoli jsem neviděla nic než neprostupnou čerň. „Tak to není. Ale sám nejlíp víš, že na večírky a podobnou zábavu nejsem. Navíc... Drtivou většinu lidí jsem tu ani neznala." To nebyla tak docela pravda, no čím víc použiju výmluv, tím lépe z konfrontace vybruslím.

„To samozřejmě vím, jen..." Zaváhal, což mě trochu znejistělo. „Jen jsi nám chyběla, nic víc."

Syčivě jsem do sebe natáhla vzduch. Náhle byl ten společně strávený čas v něčem strašně jiný. Čím to jen bylo? Pokročilou hodinou? Tématem, které jsme probírali? Nebo zkrátka pouze faktem, že kromě nás dvou všichni tvrdě spali?