Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část šestá...

Původně měl mít tento set jen 4 části, nicméně při korekci jsem se v úpravách trochu rozjela a výsledek je... poněkud jiný =D Děkuju vám za to, jak jste tuto povídku přijaly. Vážně. Mám vás moc ráda!

* * * * * * * * * * * * * *

Během několika minut bylo v malém fialovém kufru naházeno všechno, co jsem si s sebou ke klukům přivezla. Oblečení, knížky, kosmetika. Když jsem se následně rozhlédla po hostinské ložnici, nezůstal po mém pobytu jediný důkaz.

Opatrně jsem do ruky uchopila zavazadlo a tiše vyklouzla na chodbu. Tamní atmosféra do mě udeřila jako obrovský náklaďák, musela jsem se rukou opřít o zeď a popadnout dech. Zlomili mě. Vážně mě definitivně zlomili...

Proplížila jsem se kolem pokoje, kde stále probíhala bouřlivá debata – pardon, kde probíhala zuřivá hádka, a na vratkých kolenou seběhla do haly. Věděla jsem, že Andy najdu v kuchyni nad šálkem oříškového latté, byl to takový její každodenní rituál. A tak jsem se oním směrem vydala. Potřebovala jsem jí toho před odjezdem hodně říct. Respektive ji z mnoha věcí obvinit. A rozhodně jsem si nehodlala brát servítky!

„Jak jsi mohla?" uhodila jsem na ni, sotva má noha překročila práh.

Zakuckala se teplým nápojem, jejž se právě chystala spolknout, a poplašeně ke mně zvedla zrak. Jakmile si ale všimla mého útrpného výrazu, vyskočila a přeběhla blíž. „Tairo, co se děje? Je ti něco?"

„Nedělej, že nevíš," setřásla jsem její ruce a přimhouřila oči. Nejradši bych do ní melodramaticky zabodla ukazováček a rozeřvala se z plných plic. „Navedlas Louiho k tomu, aby mi vyznal lásku? Jak jsi jen mohla! A proč? Napadlo tě vůbec, jak mi bude, až to vypluje na povrch? Jak se budu... cítit? Jsem snad nějaký hadr? Rohožka, o kterou se můžete dle libosti otřít?!"

Vyděšeně vytřeštila zrak a ve zlomku vteřiny se jí oči zaplnily horkými slzami. Dlaň jí bezděky vystřelila k ústům, tvář pobledlá. „Tairo, já se... já se... Jen jsem se ti snažila pomoci! Nesnesu se dívat na to, jak se stále podceňuješ. Trvá to od doby, co se známe. A tohle byla jediná věc, která ještě mohla zabrat...Která tě mohla donutit, abys na sebe konečně začala pohlížet trochu jinak!"

Vyloudila jsem na rtech ironický úšklebek, v hrdle mi zabublal sarkastický smích. Sarkastický, ale plný bolesti. „Netušíš, jak mi teď je..." S tím jsem se otočila na patě, nevěnovala své přítelkyni žádný další pohled a rychle z kuchyně vypochodovala, kufr jsem stále křečovitě svírala v prstech.

„Počkej!"

Andy běžela za mnou, totálně bez dechu.

„Kam jdeš? Zůstaň! Probereme to. A určitě mě pochopíš-"

„Nechci s tebou mluvit!" štěkla jsem v odpověď. „A nechci už nikdy nikoho z vás vidět!"

„To nesmíš!" vyhrkla zpanikařeně. „O všem si promluvíme. Tairo, prosím..."

Zastavila jsem a zvrátila pohled ke stropu nad svou hlavou. Jednotlivé kazety pospojované do elegantního celku ve světle hnědé barvě.

„Myslím, že vím dost. Nemůžu tu zůstat. Já-já nechci. Nedokázala bych se komukoli z vás podívat do očí. Možná ti to nedošlo, ale tahle situace je fakt neskutečně ponižující..."

Na další reakci jsem nečekala. Popadla jsem z věšáku svou bundičku, vyběhla na ulici a chytila první taxík, který jel kolem.

...

Rodičům jsem vůbec nedala vědět, že se vrátím. Mamka byla tudíž velmi překvapená, možná až šokovaná, když jsem kolem osmé večer přijela z letiště domů. Ubrečená, opuchlá, se stále podivně lesklýma očima. Na nic se ale neptala. Jen zeširoka rozevřela náruč, do níž jsem bez váhání vpadla.

Mé slzy se vpíjely do její mikiny, ty důvěrně známé ruce ruce mě konejšivě hladily po zádech. Musela jsem brečet snad hodinu. Dlouhou, krutou a neskutečně bolestivou hodinu.

Telefon po celou tu dobu neklidně vyzváněl, mobil přijal na padesát SMSek. Já však neotevřela ani jednu, nepřijala jediný hovor. Nechtěla jsem s nikým mluvit. A už vůbec ne s těmi, kteří mi tolik ublížili. Opravdu jsem uvažovala, že je od sebe odstřihnu. Počínaje Andy přes kluky – jelikož ti o té nechutné hře věděli – až po Louise. Nejhoršího z nejhorších. Přála jsem si prostě jen zalézt do postele a celé to zaspat. Zaspat celý svůj život. Bolest totiž byla tak velká, že jsem ji brzy přestala zvládat.

* * * * * * * * * * * * * * *

♥ Komentář potěší ♥

PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)