Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část desátá...

Docela mě překvapilo, že jste si odhlasovaly právě "CAN I BELIEVE YOU?", nečekala jsem to, ovšem udělalo mi to obrovskou radost, abych byla upřímná. Obzvlášť když si vezmu, že jsem se tak bála začít tento příběh zveřejňovat. Jste úžasné, víte o tom?! ♥ Žeru vás, fakt moc! A doufám, že se vám dnešní díl bude líbit... Díky za všechno. DÍKY ZA VÁS. Děláte jeden díl mého života lepším.

* * * * * * * * * * * * * * *

Zdálo se mi, jako by se mu oči na momenty zaleskly slzami. Vzápětí však zrak odvrátil a odkašlal si. „Zaběhl se mi pes. Bruce. Je to australská kelpie," natáhl ruku a podal mi obrovský leták, jemuž dominovala barevná fotka nádherného štíhlého psa s velkýma ušima a krátkou červenohnědou srstí. „Chtěl jsem se zeptat..." Nervózně přešlápl a já náhle naprosto přesně věděla, jak bude otázka znít. „Nevidělas ho tu někde?"

Sáhla jsem po papíru a pozorně se na něj zahleděla. Nádherný pes, jen co je pravda. Téměř okamžitě jsem se zamilovala do těch jeho kulatých bronzových očí.

Se zoufalstvím jsem si povzdechla. „Omlouvám se, ale ne..."

Chlapci poklesla ramena. „To je konec... Hledám ho od rána. A jako by se po něm slehla zem!" Když si prohrábl vlasy, projela mnou bolest jako čepel ostrého nože. To gesto se tak neuvěřitelně podobalo Louisovi. Musela jsem potřást hlavou, abych ze sebe setřásla vzpomínky na jeho polibky. Doteky. Něžnosti a laskání! To vážně uměl někdo tak perfektně předstírat? Škoda, že nestudoval herectví. Brzy by dostal Oscara.

„A," vytáhla jsem se na nohy a setřásla si z džínů neviditelná smítka prachu, „nechceš s tím hledáním pomoci? Sám určitě nejlíp víš, že ve dvou se to lépe táhne."

Náhle se celý rozzářil. Natáhl paži, v obličeji se mu zaleskl letmý úsměv. „Jsem Jason."

...

Trvalo další dvě hodiny, než jsme Bruce našli. Vyvaloval se na sluníčku v městském parku mezi desítkami piknikových dek a nestydatě se tam nechal rozmazlovat. Tuhle jeden kousek kuřete, tady zase sendviče. Jason na něj musel třikrát zavolat, než ho vzal chlupáč na vědomí a se zuřivě vrtícím ocasem se k němu rozběhl. Nějakou náhodou jsem se do centra jeho bláznění dostala i já. Jako by věděl, že jsem jej též poctivě hledala, skákal po mně, dožadoval se drbání. Zamlouval se mi. A abych byla upřímná, jeho páníček taky.

Jako poděkování mě pak Jason tudíž pozval na oběd. Zakotvili jsme v útulné restauraci s obrovskou venkovní terasou, na niž jsme mohli i s Brucem, a objednali si rizoto sypané sýrem Gouda.

Od chvíle, co mě ten kluk prakticky našel na lavičce, se nám pusy nezastavily. Hledání utíkalo, nezdar jsme si díky rozhovorům tolik nepřipouštěli. A on sám byl jistě šťastný, že nemá čas myslet na obavy, na strach, co ho bezpochyby sužoval. Rozuměli jsme si. A byli si v mnoha věcech neskutečně podobní.

O pravých důvodech svého pobytu v Sheffieldu jsem se však nezmínila. Ostatně, mohl stejně jako každý kolem vědět, kdo jsem, pokud se jen trochu zajímal o bulvár. Riziko bylo srovnatelné s možností, že o mně nikdo nic netuší a nikdo se o můj milostný život nestará.

...

Strávili jsme spolu celý den. Bylo to neuvěřitelně osvobozující. Člověk, který mě nezná, který o mně nic neví a nemá potřebu začít se přede mnou jakkoli přetvařovat. Začalo to procházkou, pak prohlídkou historických částí a skončilo posezením nad sklenkou vína, zatímco nám Bruce spokojeně ležel u nohou. Cítila jsem se s Jasonem prakticky jako znovuzrozená. Možná to zní absurdně, možná je to klišé, ale... lepší slovo bych pro svůj nenadálý emoční stav nenašla.

Přesto však mě zachvacovaly vzpomínky na Louise. Kdykoli jsem zavřela oči, mihl se mi za nimi jeho usměvavý obličej. Oheň lesknoucí se v jeho zornicích. Plameny, které mě spalovaly na uhel a zároveň dávaly pocit, že jsem nikdy nebyla víc naživu.

Večer mě doprovodil před budovu, na jejímž vrcholu se nacházel tetin byt. Galantně mi políbil hřbet ruky a slíbil, že se ozve s plánem na další den. Připadala jsem si jako princezna. S ním to bylo vše tak... tak jednoduché. Nekomplikované!

Jakmile za mnou ovšem zapadly dveře a já se znovu ocitla sama, zmar v mém srdci se opětovně probudil k životu. Rychle jsem ze sebe tudíž shodila bundu a rozběhla se do kuchyně. Vytahala jsem ze skříní a lednice snad všechny sladkosti, které si teta nashromáždila, a s plnou náručí se následně odkolébala do obývacího pokoje. Čokoláda sice není odpovědí na všechno, ale trochu zahojit zlomené srdce jistě dokáže. Vkládala jsem do ní veškeré naděje.

Po první tyčince Snickers jsem se s úlevou zhroutila do opěradla měkké dlouhé pohovky v červené barvě. Že by se ve mně konečně aktivoval onen pověstný hormon štěstí?

S ironickým uchechtnutím jsem sáhla po mobilu a otevřela internetový prohlížeč. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala, zřejmě mě vedly jakési primitivní instinkty. Pravdou však je, že jakmile se Google Chrome rozjel a objevila se úvodní stránka, přístroj mi málem vypadl z ruky. Z displeje na mě doslova řvala desítka bulvárních nadpisů. Všem ale dominovala jedna jediná společná informace.

„LOUIS TOMLINSON OPUSTIL ONE DIRECTION A UZAVŘEL SE PŘED SVĚTEM. NEKOMUNIKUJE ANI S BÝVALÝMI KOLEGY Z KAPELY. JE ZA TÍM ZHRZENÁ LÁSKA?"

* * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ MOC POTĚŠÍ A NEZAPOMEŇTE SE NADÁLE PŘIPOJOVAT NA FACEBOOK, BRZY SE TAM OBJEVÍ NOVÁ SOUTĚŽ! *odkaz na profilu*

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)