Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část devátá...

Dnešní díl bude o něco kratší, jsem unavená, přesto se můj mozek pokusil dopřát mi chvilku luxusu u psaní, pevně tudíž doufám, že to bude za něco stát =D Užívejte si povídku, hledejte poselství, která jsem ukryla mezi řádky, a mějte samy sebe rády... ;o) Život je příliš krátký na to, abychom o sobě pochybovali. Já vím, to říká ta pravá, co si vůbec nevěří, no o mně se tu teď nebavíme =D
ENJOY IT, LOVE YOU! ♥

* * * * * * * * * * * * * *

Ještě toho dne jsem se sbalila a odjela k tetě do Sheffieldu. Původně jsem se s mamkou domlouvala, zda bych neměla navštívit babičku s dědou, ale nakonec jsem tento nápad zavrhla. Kdybych se totiž zničehonic ukázala u jejich dveří, vyděsili by se a poznali, že se něco děje. A já vážně nechtěla jejich srdíčkům přitěžovat.

Zato tetička... To byla bytost snad z jiného světa. Mamčina o pět let starší sestra. Pracovala jako produkční v obrovské firmě, která zajišťovala ty největší koncerty napříč celým Královstvím. Byla málo doma, neměla žádnou vážnou známost, její střešní byt nabízel tunu zábavy. Což jsem přesně potřebovala.

Hned druhý den ráno si mě vyzvedla na vlakovém nádraží. Na nic se neptala, jen mě srdečně objala a odvedla na snídani do jedné z těch bohémských kaváren, kde se scházela nová generace ztracených básníků. Kecaly jsme o všem možném. O vysoké, kam jsem se chystala, její práci, vyprávěla mi historku týkající se Lady Gaga a nezapomněla se zmínit ani o svém nejnovějším objevu. Po celou dobu jsem bojovala s touhou přeskočit stůl, padnout jí kolem krku a už nikdy nepustit. Nevědomky mi dávala přesně tu terapii, jakou mé srdce spolu s mozkem potřebovaly.

Jestli viděla noviny nebo četla články, nezmínila se o nich. Díky Bohu. Prostě se chovala, jako by se v mém životě nic nedělo. A když mi kolem jedenácté dopoledne navrhla, abych s ní šla na schůzku s Maroon 5, s díky jsem odmítla. Nějak jsem tu příležitost nedokázala v daném momentě chytit za pačesy, ačkoli ta kapela dlouhodobě patřila mezi mé srdcovky. Radši jsem zaplula do jejího bytu a celý den prospala. V bdělém stavu jsem totiž sebe samu mučila vzpomínkami na fotky v bulváru a na slova, jež se skvěla na recyklovaném papíru. Stále dokola se mi honila hlavou. Proč Louis s tou komedií nepřestal? Potřeboval snad svůj zvrácený plán dotáhnout do konce? Nechápal, že ačkoli jsem se před pár týdny díky jeho náklonnosti a zájmu skutečně cítila jako žena, jež za něco stojí, odhalení jejich podvodu mě srazilo zpátky na dno? A možná ještě níž, než jsem se kdy předtím nacházela?

...

Udělala jsem tu chybu, že jsem si s sebou do Sheffieldu vzala telefon. Který nepřetržitě vyzváněl. Nevolal však Louis, ten to zřejmě konečně vzdal. Všechny hovory byly od Andy. Stejně tak SMSky. A všechny obsahovaly stejné sdělení.

ODPUSŤ MI.

Pokaždé jsem telefon odhodila, jako by to byl odporný jedovatý pavouk. Možná... Možná jednou budu schopná zadupat v sobě tu hořkost a zaplašit pocit ublížení, ale ještě ne. Bylo příliš brzy.

Upřímně... Nevyznala jsem se v sobě. Na jednu stranu mě hrozně žralo, že se Louis odmlčel. Žralo a zraňovalo. Ale na tu druhou... Sama jsem se přece po tom všem rozhodla jej od sebe odstřihnout.

Ne, fakt jsem nevěděla, o co vlastně stojím. A jen tak mezi námi, já málokdy chtěla nějakou skutečně správnou a jednoduchou věc.

...

Trvalo to přesně pět dní. Tak dlouho jsem od sebe dokázala odstrkovat realitu a žít jen v růžových představách. Což nešlo donekonečna. Marnila jsem svůj život a moc dobře to věděla. Vždyť... Všechno na mě teprve čekalo.

A tak, na oslavu zbrusu nového startu, jsem se jednoho rána vydala prozkoumat sheffieldské městské centrum. Změnilo se. Bylo jiné, než jsem pamatovala... Modernější, hektičtější. A přesto jistým způsobem krásné a okouzlující.

Usadila jsem se na jednu z tamních laviček a úlevně semkla víčka. Trny přece k životu patří. Pokud nepoznáte to špatné, nikdy nemůžete skutečně ocenit nádherné věci, jež vás potkají... Snažila jsem se myslet pozitivně, ač mě to stálo neuvěřitelné množství síl. Nikdy bych nemyslela, že se mnou jeden kluk tak zamává.

A o tom to je. Netýkalo se to jen Louise. Bylo to zamotané klubko bez začátku i bez konce. Zřejmě jsem se v tom celém marně pokoušela najít lidskost.

„Promiň," ozval se mi náhle po pravici moc sympatický klučičí hlas. „Mohla bys mi pomoci?"

S námahou jsem rozlepila víčka a vzhlédla k nenadálé společnosti. Dech se mi na krátký moment zadrhnul v hrdle. Dívala jsem se do tváře pohlednému černovlasému chlapci se zvláštníma šedavýma očima a tmavě modrými peckami v obou uších.

Odkašlala jsem si a nervózně poposedla. „Eh, jistě, o co jde?"

* * * * * * * * * * *

Mileráda vás přivítám na speciální facebookové stránce, neváhejte se k nám přidat... Moc se na všechny těším, odkaz najdete zde na profilu ♥
Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám =) 

>>>>....KOMENTÁŘ MOC POTĚŠÍ....<<<<