Can I believe you? // Louis Tomlinson czech FF // DOKONČENO ✓

...část sedmá...

Na úvod bych ráda řekla jedno. Původně měla tahle povídka jednoduchý konec. A pouhých osm dílů. Ovšem když jsem ji upravovala a dopisovala, došlo mi, že tak snadno se to v normálním životě nevyřeší. A proto jsem si k příběhu sedla a celé finále smazala. Smazala, původní myšlenku překopala a vydala se úplně jiným směrem. Což znamená, že částí bude trochu víc, ještě přesně nevím kolik. Snad vám to příliš nevadí =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

V pokoji jsem strávila několik dní. Několik krutých a neuvěřitelně dlouhých dní. Ovšem jak doba plynula, myslela jsem na ponížení ze strany svých přátel čím dál méně. Na koho jsem však ani při vší snaze zapomenout nedokázala, byl Louis. Udělala jsem obrovskou chybu, když jsem si ho pustila tak hluboko do srdce. Zakořenil v něm, a přestože jsem většinu svých citů zaživa vyrvala, zůstávaly malé, přesto živoucí stříbřité vlásky, které i nadále pokrývaly celý povrch ono zrádného tlukoucího orgánu.

Ano, dala jsem se trochu dohromady. Koncem týdne jsem už dokonce byla schopná začít se pomalu usmívat.

Také jsem se naučila úplně ignorovat veškeré sociální sítě. Facebook, Twitter, Instagram. Horší zkoušku však představoval telefon. Ten neustále vyzváněl. Ačkoli jsem se domnívala, že s běžícími dny se bude frekvence hovorů či SMS zpráv snižovat, opak byl pravdou. Už jsem na telefonu ani nezapínala zvuk, dokonce ho s sebou vůbec nenosila. A bylo to... osvobozující. Jako bych se začala na svět dívat z jiného úhlu pohledu. Kdo by to řekl. Zrada milovaných možná přece jen přispěla k něčemu pozitivnímu.

Což si ale nemysleli naši. Hned jim došlo, že má můj bídný stav něco společného s tou pěticí celebrit, které nejednou navštívily i náš dům. A taťka na nich nenechal nit suchou. Svolával na jejich hlavy jednu katastrofu za druhou a já... já mu to dovolila. Neřekla jsem ani slovo. Nemohla jsem. Protože mi skutečně strašně ublížili. Ovšem vážila jsem si toho, že ze mě ani mamka, ani tatí nic netahali. Jen prostě... byli. Byli mi oporou. Asi i díky nim jsem v sobě vykřesala sílu a pokoušela se nastavit v sobě normální režim schopný běžného života.

...

Jednoho rána se však změnilo úplně všechno. Probrala jsem se z osvobozující říše spánku, v níž jsem se živila úspěšným psaním knih, do taťkova vzteklého tlumeného křiku. Přicházel zespoda, zřejmě z kuchyně, přesto jsem nedokázala popřít, že zuřil. Což mě vylekalo.

Odhodila jsem pokrývku, natáhla přes sebe dlouhý pletený svetr a po špičkách se vyplížila na chodbu. Tam mě do uší praštil rozhněvaný hlas.

„To už ten idiot nemyslí vážně, ne?! Na co si hraje? Nestačí mu, jak Taiře ublížili? Tohle už přestává všechno. Jedu za ním a konečně mu řeknu, co si o nich myslím!"

„Uklidni se, Williame," opáčila mamka důrazně. „Fakt myslíš, že něčím takovým naší dceři pomůžeš?"

Nic jsem nechápala. O čem to mluvili?

„Určitě víc, než když dovolím, aby jí tenhle... zmetek znova pomotal hlavu!"

Projelo mnou ledové ostří. Nemluví konkrétně o Louim, že ne?!

„Taira je dospělá, umí se rozhodovat sama."

„Tím si nejsem jistý," odfrkl bez špetky ironie v hlase. Vnímala jsem spíš lítost, která mě okamžitě udeřila do břicha. „Když si tyhle nafoukance pustila do života, asi neměla nejjasnější hlavu."

„Ach, Wille," povzdechl si můj druhý rodič, „odsuzuješ lidi strašně snadno, víš o tom? Díky Bohu, že v tomhle není Taira po tobě."

Dál jsem neměla sílu poslouchat. Opatrně jsem se vrátila do pokoje a tiše za sebou zavřela. Hlodal ve mně zvědavý červík. Z celé své duše jsem toužila vědět, co u taťky způsobilo tak silný výbuch emocí. I když jsem tušila, že to není vůbec dobrý nápad.

Počkala jsem, než dole bouchly vstupní dveře a naši zmizeli kdesi za povinnostmi, a pokradmu se doplížila do přízemí. Hodiny ukazovaly teprve osm ráno, měla jsem před sebou celý další den. Po emoční stránce snad zase trochu lepší, než byl ten předchozí.

Na jídelním stole v kuchyni jsem našla noviny. Dnešní. Se sobotním datem. Nevnímala jsem z nich ale nic kromě obří barevné fotky, jejímž ústředím jsme byli my s Louim. V objetí. Uprostřed hlubokého polibku. Moc dobře jsem vzpomínala, jak a kdy snímek vznikl. Stalo se tak minulý týden. Těsně před tím, než... než to zkrátka celé prasklo. Vyrazili jsme s Louim na obrovskou pouť, která se každoročně konala za Londýnem. Nějaký fotograf tam právě pořizoval snímky a přemlouval nás, abychom mu zapózovali. Já nechtěla, nejradši bych rychle vzala nohy na ramena a zdrhla, ovšem Louis si mě tehdy se smíchem přitáhl do náruče a vroucně políbil. Bože... Já z něj fakt necítila žádnou lež.

Sevřela jsem v prstech okraj stolu a zlomila se v pase. Opět se vrátil dojem, že mě někdo zaživa rve na kusy.

Zpod sklopených řas smáčených slzami jsem ještě jednou vzhlédla k titulní stránce. Jeden nápis, ten dominující, tučně vyvedený hlásal: „Louis Tomlinson: Taira je pro mě všechno!", ovšem na spodním okraji, menším a méně výrazným fontem stálo něco docela jiného. „Eleanor Calder: Celé to byla jenom komedie! Louis a já jsme se nikdy doopravdy nerozešli."

Zasténala jsem a právě v té chvíli se mi za zády ozval hlas. „Tairo?"

Byla to mamka.

Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila na její tváři účastný výraz. „Povíš mi konečně, co se mezi tebou a Louisem stalo?"

* * * * * * * * * * * * *

Jsem moc ráda, že tolik z vás tento příběh přijalo bez předsudků, hořkosti či něčeho podobného. Mám vás moc ráda, přestože osobně vás neznám. Stačí, že tu jste, že se vracíte k mým blábolům... Toho si neskutečně vážím ♥

PS: Kdo by měl o důvodu příběhu pochybnosti, toho odkážu na samotnou předmluvu úplně na začátku =)

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...

A nezapomeňte se pořád připojovat na facebookový profil! Odkaz najdete na wattpadu v záhlaví ♥