Mezi Poberty aneb Bradavice těšte se

2.

Sešla jsem s Anastásiyi schody,Viktor už čekal u dveří s vřelím úsměvem
"Připravená?"
"Snad Ano" pousmála jsem se "budete mi chybět,nezapomeňte,že až se to narodí napištemi jak se jmenuje."
"Nezapomeneme,taky mi budeš chybět" řekla mi Anastásiye se slzami v očích a já ji objala,naposledy pohladila Taňu a něco jí zašeptala

"Ahoj,o prázdninách zase" zamávala jsem jí a vlezla do kočáru,pak už jsem jen viděla jak jí Viktor,dal na tvář polibek a nastoupil za mnou.

Když jsme dorazili na nádraží,vlezli jsme do vlaku,Taňa pořád vrtěla ocasem a dívala se okolo.
"Mám strach" řekla jsem Viktorovi,který četl knihu
"Z čeho?" zeptal se mě nechápavě
"Co když si nenajdu přátelé?,co když mě tam nikdo nebude mít rád?C-co když,..." valila jsem ze sebe histericky,v tom mě však Viktor přerušil.

"Hele Iri,je to pitomost a oba to víme. Jsi úžasná holka a určitě si tam najdeš kamarády,že se ti v Rumunsku nedařilo neznamená,že v Aglii to bude stejné. Já bych s tebou kamarádil hned." pousmál se a já najednou byla klidná,toto jsem na něm milovala vždy mě dokázal utěšit.

"D-dobře,děkuju ti Viktore" a objala jsem ho ",mám tě ráda a moc,budeš mi hrozně chybět,vždy jsi mi snesl modré z nebe,za to jsem ti navždy zavázána" byla jsem tak šťastná a zároveň smutná že ho opouštím.

"A i přes ten incident s upíri tě budou mít rádi" utěšoval mě ",nejsi stoprocetní upír jen máš nejaké schopnosti nic víc."
"Bože,za to jsem ti taky vděčná,že jsi to zastavil,nebýt tebe,už jsem plnokrevná upírka.Díky Merlovi,že jsi měl ty lektvary." byla jsem mu tak vděčná

"Už jsem ti říkal,že to nestojí za řeč a už běž pomalu spát,blíží se noc tak až jseš ráno čilá." Pohladil mě po vlasech a podal mi polštář s dekou,byli jsme v jednom kupé a tak se každý natáhl na jedno ze sedadel,Taňa se lehla ke mně a usnula jsem.

Ráno jsem se probudila při svítání slunce,byla to nádhera a já jen přemýšlela o Bradavicích,co tam bude? Jaké to tam bude? Budu mít kamarády?

Asi tak za hodinu vlak dorazil do Londýna a my společně mířili do Příčné Ulice
"Je to tu furt stejné" prohodil Viktor
"Jak jako stejné?" zeptala jsem se
"Kdysi jsem tu žil,neříkal jsem to?"
"Ne,když už mluvíme o Londýně,jak  jsi mě dostal do péče."
"Aha,no,to bylo kdysi dávno,byli tu zlý lidé a tvá matka a otec,byli jsme už dlouhá léta přáteli a jednou za mnou přišli s tebou a prosili mě,ať se o tebe postarám. Kdysi jsem byl čerstvě ženatý a pak jsme se odstěhovali do Rumunska. Do teď jsi pamatuju jejich tváře,byli smutné,velice smutné. K tobě mi dali tento náhrdelník,no sice jsem ti ho chtěl dát až na nástupišti ale co už" podal mi přívěsek ve tvaru srdce "Na co čekáš? Tak ho otevři,tvá matka říkala,že až ti bude 15 let mám ti ho dát,prý je magický"

To už jsme byli u velké zdi,Viktor poklepal na pár kostek a my mohli pokračovat uličkou.Najednou jsem si však něco uvědomila.

"Viktore?" poklepala jsem mu na rameno
"Hmm?"
"M-mám z-zlomenou h-hůlku" vykoktala jsem ze sebe

Najednou se zastavil.

"C-cože?!" podíval se na mě rozzuřeným pohledem
"Mám zlomenou hůlku" neměla jsem z něho strach,to ne,ale byla to ostuda,velká ostoduda
"Dobře,první jdeme opravit hůlku" najednou zněl tak,klidně

Vešli jsme do malého obchůdku s hůlkami a u pultu stál starý muž
"Zdravím Ollivandere!" řekl Viktor šťastným tónem
"Ach,zravím Pane Colore" přivítal ho muž,byl celý šedivý a oči měl až bíle,byl vzláštní "Kohopak to vidím Pane?"
"To je Irisa,je to v podstatě moje neteř" pousmál se

"Ach tak,no a co to bude
"Mám zlomenou hůlku"ozvala jsem se
"Podejte mi jí prosím" požádal mě a jámu podala dvě dřeva
"To snad není možné!" rozječel se po celé místnosti "jaký idiot vám vybral tuto hůlku?! Když jde na první pohled vidět že se k vám nehodí vrbové dřevo!"

"Počkej te tu,vím která vám bude více sedět." za chvíli tu byl s černým pouzdrem "tady vyzkoušejte ji,třeba lumos"
"Lumos" řekla jsem a hůlka se rozzářila jak nejvíc mohla,bylo to vzláštní
"Vzláštní, vzláštní..." opakoval " Pane Colore,jaké má příjmení?"
"N-no,ona se jmenuje," rozkoktal se " G-Grindewaldová"
"Připomíná mi její.."
"Matku?" přerušila jsem ho
"Přesně tak,jste nádherná po ní,víte ta hůlka je její,ale má v sobě kousek i hůlky vašeho otce,je to fascinující"