Mezi Poberty aneb Bradavice těšte se

23.

Můj první polibek, bylo mi jedno jestli to dělám špatně nebo ne, oba jsme se objímali a cítili jsme tu lásku tohi druhého. Odtáhl se ode mě. ,,Už jsi se někdy líbala?" znervózněla jsem, nelíbilo se mu to, dělala jsem to špatně?! ,,N-ne," ,,Fakt? Líbáš totiž úžasně," usmál se na mě, já si oddechla, všechen stres ze mě spadl. ,,Nedáme si punč?" ,,Vždyť písnička ještě nekončila," zatvářil se rošťácky, vzal mě kolem pasu já mu omotala tuce kolem krku a zase jsme se houpali v rytmu hudby. ,,Miluju tě," pronesl nesměle ,,Já tebe taky," pronesla jsem ještě nesměleji. Cítila jsem ten hřejivý pocit který mi naznačoval že mě někdo miluje, láska je krásná věc. Písnička skončila. Šli jsme se ke stolu napít, Remus tam seděl sám, byl hrozně smutný. ,,Reme? Nezatancuje si naše pobertovská parta společně?" ,,Skvělí nápad Lítající kryso!" zakřenil se Sirius ,,Bude sranda, Reme?" žďouchl do Remuse ,,Já, souhlasím!" vykřikl nadšeně ,,Pojď Červíčku!" chytla jsem kluky za ruce odvlekla je na parket. Tancovali jsme s chutí, pořád jsme se smáli. Tancovali jsme zběsile asi tak hodinu, u toho nám Sirius říkal své rady do života a perverzní vtipy.

Najednou se mi zamotala hlava ,,Jamesi chytej!" křikla jsem slabím hlasem a zase tma. Toto se mi stávalo často, ale dnes jsem si přála aby se mi to nestalo.

Probudila jsem se, byla hluboká noc a všichni už nejspíš spali. Už když jsme tancovali s Poberty už tam nebylo moc studentů, vždyť se zítra jde do školy nebo spíš dneska. Sedla jsem si na postel ,,Slečno Grindelwaldová, máte jít za profesoren Brumbálem!" křikla na mě madam Pomreyová, nikdo kromě mě tu nebyl ,,Kolik ne hodin?" ,,Tři ráno," donesla mi povzbuzovák, já ho do sebe hodila. Po tom co jsem ho pila tak často už jsem na něj byla zvyklá. ,,Tak pozdě?" ,,Ano, ihned," řekla přísně a odkráčela pryč, vstala jsen z postele. Už jsem na sobě neměla šaty, ale černé tepláky a červený svetr pod kterým jsem měla bílé tričko s dlouhým rukávem ,,Asi mě převlékly holky," pomyslela jsem si.

Odešla jsem z ošetřovny, po schodech vykráčela do ředitelny. ,,Citronova zmrzlina," řekla jsem heslo, objevily se zde schody po kterých jsem vykráčela nahoru. ,,Pane profesore?" ,,Už jste tady slečno Grindelwaldová," řekl spokojeně, stál na schodech v noční košili s noční čepičkou. ,,Co by jste potřeboval?" ,,Chci vám říci tajemství které nesmíte nikomu říci," zablesklo se mu v jeho poměnkových ,,Chci vám říct něco, nad čím budete bádat celé dny a noci," ,,Mohhl by jste přejít k věci?" řekla poněkud nevrleji ,,Tak dobrá. Váš dědeček, Gellert Grindelwald kdysi vlastnil bezovou hůlku. Asi vám hodně řekne tento znak," ukázal na pergamen na kterém byla namalována ,,Relikvie smrti," zašeptala jsem vystarašeně do ticha ,,Ano já vím, v Kruvalu je tento znak přísně zakázán, ale vy nevíte proč, však teď vám nebudu říkal příběh bezové hůlky ani neviditelného pláště, ale příběh vašeho dědečka," ukázal na obrázek mladého pohledného muže ,,Než ho zavřeli pronesl kouzlo, které vám předalo moc, zdědit bezovou hůlku," vydechl ,,C-co prosím?" ,,Jste právoplatná dědička bezové hůlky, ale ještě nejste hodna ji používat, naštěstí o tomto neví Voldemort," ,,Ten ví vše," ,,Neví drahá, nikdo neví vše. Jediný způsob jak vás této moci zbavit je vás zabít a to samozdřejmě ani jednoho z nás nepotěšilo,"

***
Hodně krátké, tak se omlouvám. Ještě se omlouvám že kapitoly nevycházejí zam často.

Neplecha ukončena