Mezi Poberty aneb Bradavice těšte se

24.

Rozbušilo se mi srdce jak nejvíc mohlo ,,Zabít?" ,,Ano, ale nepanikařte slečno " byl tak klidný, jak to sakra dělá?! ,,Ale co nevidět to vědět bude! Škola je plná smrtijedských dětí!" panikařila jsem ,,Slečno, nemají se to jak dozvědět," uklidňoval mě. Najednou se otočil a ukázal na něco co se nacházelo na stole. Přišla jsem ke stolu ,,Myslánka?" nechápala jsem ,,Přesně tak, jsou to vzpomínky Gellerta Grindelwalda," vzpomínky mého dědečka? Proč? Ponořila jsem hlavu do myslánky. Ocitla jsem se v temné místnosti, přede mnou stál muž s knihou, v ruce měl hůlku. ,,Albusi já vím že tam jsi!" zaburácel, otevřela se knihovnice. Vyšel od tamtud vyšší muž. ,,Gellerte! Nedělej to! Voldemort se to dozví!" rozkřikl se mladík ,,Nic se nedozví Albusi! Nic!" ,,Gellerte, nebuď blázen! Zabije tebe i to dítě!" byl to opravdu Albus Brumbál? ,,Albusi, pokud mi pomůžeš, tak se to nedozví!" přesvědčoval ho můj dědeček ,,Gellerte, nemůžeš změnit dílo smrti!" zasténal Brumbál ,,Pozdě Albusi!" zachechtal se šíleným hlasem, vykřikl zaklínadlo a okolí ovalila záře. Probrala jsem se, byla jsem zmatená jak nikdy. ,,Profesore?! Pane Profesore?!" sténala jsem, po několika minutách jsem to vzdala. Seběhla jsem schody, několik chodeb a prošla podobiznou. Zamířila jsem přímo k ložnici Pobertů, sedla si do výklenku a pozorovala hvězdy.

,,Iriso?" poklepal mi někdo na rameno, byl to James ,,To tady děláš?" ,,Koukám na hvězdy," řekla jsem zasněně ,,Iris, děje se něco?" ,,Nic se neděje," řekla jsem hrozně chladně ,,Hele! Budete tam ticho?!" okřikl nás rozespalý Sirius ,,Co se to tu k Merlinovy děje?" přidal se Remus, jen Peter dál spal. ,,S Nočníletkou něco je," řekl posmutněle James ,,Lítající kryso! Vyklop to ať můžu jít spát!" nesnáším když mi říká Okřídlená kryso. ,,Tak si zkus zjistit že tě každou chvíli, může napráskat někdo Voldemortovi že ti patří bezová hůlka a on tě příjde zabít zablešenej pse!" vyjela jsem po něm ,,C-co že jsi to řekla?" vykulil na mě oči ,,Že, mi patří bezová hůlka! Měl by sis zajít na ušní čokle!" řvala jsem po něm tak, že to snad slyšel celý hrad ,,Iriso, jak ti může patřit bezová hůlka?!" vyjekl Remus a James se málem složil k zemi ,,To je dobrá otázka, však na ni pořádně neznám odpověď," poškrábala jsem se na zátylku ,,Tak nám aspoň řekni co víš," pomalu pokračival Remus ,,No, já zašla za Brumbálem. Ten mi řekl, že můj dědeček řekl kouzlo, které mi dává moc bezovou hůlku ovládat. Nejspíš mu bezová hůlka kdysi patřila," řekla jsem vše co jsem věděla, o myslánce jsem nic radši neříkala. ,,Kdo byl tvůj dědeček?" zeptal se Sirius ,,Kdo asi? Gellert Grindelwald," odfrka jsem si ,,Víte co ja jdu spát," obrátila jsem se na podpatku a odešla z místnosti, kluci se na mě koukali jak na blázna.

Opatrně jsem otevřela dveře od dívčích ložnic, převlékla jsem se do pruhovaného volného trička a pyžamových kalhot. Tiše si lehla do postele, objala Taňu a usla.

Zdálo se mi o louce potomené v čerstvém východu slunce, běželi tam dvě dívky a čtyři chlapci. Viděla jsen pouze jejich obrysi, najednou na mě začali mávat a já se rozběhla. Vletěla jsem jich do náruče. Jeden z kluků mě odvedl bokem, bála jsem se ho z důvodů mích předešlích snů o zeleném světle a postavách v kápích. Ale ten kluk byl jiný, byl tak nevinný, tak čistý. Vzal mě za ruku, políbil ji. Musela jsem zčervenat jak rak. Pak se rozhlédl a políbil mě. Nádhernější polibek jsem nikdy nezažila. (Líbala jsem se jednou v životě). Podlamovaly se mi kolena a já podléhala vášni. Bylo to tak příjemné. Milé. Nevinné. Milostné. Úžasné. Nejde to popsat, nic hezčího jsem nikdy nezažila. Pokud mé sny jsou budoucnost, miluju ji. Ale najednou tma. Bála jsem se, cítila jsem se tak prázdná. Chladná. Hrozně. Oslnilo mě jasné světlo, objevila jsem se v lese, v noci. Asi by se všichni báli, ale já ne. Byl to les kousek od naší vili, znala jsem ho na spaměť. Odtrhla jsem zrak od zářícího měsíce a podívala se před sebe, stál tam muž. Poznala jsem ho, je to ten co mě kousl. Rozběhl se proti mě, nemohla jsem se pohnout. Zmohla jsem se jen dát ruku před sebe, zakousl se mi do ruky. Odtrhl se. Byly tam dvě díry a pár otlačenin dalších zubů. Dívala jsem se na svou ruku, brečela jsem a stála tam jak tvrdé Y. Najednou ke mě někdo přišel, podívala jsem se mu do obličeje. Měl kamený výraz, jako by se nic nestalo. Byl bílí jak ten nejčisčí porcelán, zářivé oči které se zabarvovali do žluta a jeho pronikavý pohled, každá by před ním padla ale já byla zvyklá na upíří pohled. Upířím pohledem mě Anastásiye nutila uklízet dům. ,,Proč už jsi dávno neomdlela?" řekl otráveně ,,Tento pohled na mě zkouší 200 let stará upírka chlapče," zasmála jsem se škodolibě ,,Mrcho," sykl ,,Můj zachránce," pousmála jsem se na něj ,,Co?" ,,Bez tebe bych tu už nebyla, děkuji ti," pronesla jsem a zadívala jsem do jeho nádherných očí.