Mezi Poberty aneb Bradavice těšte se

27.

,,Hele, Rem potřebuje trochů víc času," mluvil na mě Sirius ,,Byla to jeho první láska." ,,Ale notak lidi, jsou vánoce!" rozezněl se hlas Emily, společně s rolničkami které měla připevněné ve vlasech ,,Musíme oslavovat, Remus to přece zvládne!" ,,Emily má recht, jsou vánoce, máme si užívat!" řekl Sirius. ,,Mám nápad!" vyjekla Lily, málem jsem spadla jak jsem se lekla ,,Procházka kolem jezera je ideální!" ,,Lily má pravdu, můžeme si zabruslit!" prohlásil nadšeně James. ,,Jdu se zeptat Remuse, jestli jde s námi!" vystřelila jsem co nejrychleji jsem mohla, nikdo nistihl nic namítnout. Předpokládala jsem, že bude ve společence a bude tam sedět v křesle u ohně. Zdělila jsem buclaté dámě heslo a vletěla do společenské místnosti. Bylo tam jenom pár, ale ani jeden nebyl Remus. Kde by tam mohl být? Knihovna! Skvělý nápad, tam bývá rád! Běžela jsem směrem ke knihovně, zastavila jsem se před ní. Hodila se do klidu a s tichostí tam nakráčela, hledala jsem mezi regály Rema, ale našla jsem něco jiného... Zaplavil mě pocit bezmoci, bolesti a smutku. Slyšela jsem kroky, někdo na mě promluvil, ale já ho ignorovala. Dívala jsem se na svůj cíl, slzy se mi začaly hnát do očí. Zakryla jsem si rukou ústa, aby nebylo plyšet mé lapání po dechu. Předemnou stál Dean s Sophie a líbali se, on ji držel za pas a měl zavřené oči. Sophie omotala svoje ruce kolem Deanova krku a dravě ho líbala. Najednou do mě někdo strčil a já se probrala zpět do reality. ,,Iris, já ho zabiju," Remus měl ruce zaťaté v pěst a vražedně se díval na Sophie a Deana. ,,Nemusíš, udělám to sama..." najednou ve mě převládal vztek místo smutku, rázným krokem jsem se vydala k té mrše a k tomu hajzlovi. (omlouvám se za sprostá slova, ale ty asi používáme někdy každý) ,,Deane?" oslovila jsem ho milím hláskem ,,Ano zlato?" otočil se na mě ,,Víš, že mě právě teď podvádíš?" usmála jsem se výsměšným úsměvem ,,Co?" podíval se na mě nechápavě ,,Jo, aha, ty myslíš toto?!" odtrhnul se od Sophie ,,To není tak jak to vypadá!" ,,To říká každej!" vlepila jsem se mu jednu velkou facku a Sophie praštila po hlavě první knihou co jsou našla. Pro její neštěstí to byla jedna z nejtlustčích knih v Bradavické knihovně. ,,Jsi snad blázen?" vyjekl po mě vystrašeně a ihned zvedal Sophie ze země. Byla jsem hrozně rozzuřená, vykopla jsem nohou a trefila se do jeho citlivého místa. Skácel se k zemi ,,To tě naučí!" jako vyvrcholení jsem ho kopla si břicha rázným krokem vyšla z knihovny. Před knihovnou jsem si oddechla ,,Spokojená?" zasmál se Remus ,,Ano," usmála jsem se. ,,To až budeš vyprávět svým dětem," zasmál se znova ,,To jim radši vyprávět nebudu," usmála jsem se jako sluníčko ,,Měli by jsme jít zpátky za...za..." najednou jsem se zarazila, uvědomila jsem si co se právě teď stalo. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se mě starostlivě. Podlomila se mi kolena a já s pláčem zase padla do bezvědomí. Mé sny byly černé a sem tam se tam zablesklo zelené světlo, pak byl slyšet křik, sténání, pláč. Otevřela jsem oči. Uzřela jsem bílý strop ošetřovny, už zase. Rozhlížela jsem se kolem ,,Co se stalo?" řekla jsem nahlas, byla to spíš otázka pro mne samotnou, ale odpovědi se mi dostalo. ,,Před knihovnou jsi se zkácela na zem," řekl opatrovatelským hlasem ,,Reme?" ,,Ano?" ,,Do smrti kašlu na kluky," řekla jsem. Byla jsem si na sto procent jistá, že už nikdy nechci žádného přítele, už žádnou lásku. ,,Madame Pomfreyová!" zařvala jsem přes celou ošetřovnu, několik studentů co měli chřipky, angníny a další onemocnění sebou škubli. ,,Iriso, řvát nemůžeš!" okřikl mě Remus ,,Kdo jiný než Grindelwaldová?!" otevřely se dveře od jejího kabinetu, její podpadky klapaly po kachličkách a nádávala. ,,Ani o Vánocích nemůžete dát pokoj že?!" práskla táckem s lektvary o noční stolek a podavala mi lektvar. Podívala jsem se na to znechuceně, smrdělo to hůř než kdykoliv jindy. ,,Co se tak šklebíte? Je to akorát silnější dávka," podívala se na mě uraženě. Hodila jsem ho do sebe, vydala jsem prapodivný zvuk, který měl symbolovat znechucení.

,,Přemýšlela jsem, že ti nasadím lék na to tvoje omdlévání," podala lahvičku s papírkem ,,Každé ráno a večer, po měsíci se za mnou vrať a řekni mi jestli je tvůj stav lepší." usmála se na mě. Četla jsem si papírek ,,Mohou se projevit vedlejší účinky" ,,Co tím myslíte? Těmi vedlejšími učínky?" podívala jsem se na ni trochu vystrašeně ,,Může se ti zhoršit zrak, budeš mívat větší hlad, nic hrozného," ,,No, a můžu jít?" zeptala jsem se nedočkavě. Emily a Lily (hlavně Lily) musely mít hrozný strach, nebo si vůbec nevšimly, že už s nimi nejsem nějak dlouho. ,,Samozřejmě," její podpatky odklepaly zpět do kabinetu a vrzavé dveře se zavřely. ,,Reme, jak dlouho jsem byla mimo?" podívala jsem se na něj ,,Nějak hodinu, nic hrozného," usmál se a pohladil mi ruku. Škubla jsem sebou a odtáhla ruku ,,Převleču se a půjdeme," pověděla jsme trochu nervózně a v rychlosti zatáhla závěs. Převlékla jsem se, když jsem si nasazovala košili můj zrak utkvěl na mé ruce. Dvě malé dírečky vedle sebe na mém zápěstí, od té doby mám ,,vylepšené" schonosti. Avšak, mi to přináší i nevýhody, slabší kůže, alergie na česnek, né moc častá chuť na krev. Ta málo častá chuť na krev je opravdu pouze o úplňku, přesně o půl noci. Však jsem nikdy neuchutnala ani kapičku krve, protože by se mé spící upírské buňky probudily a ovládla by mě žízeň a nic by tomu nezábránilo. No jak říká Viktor: ,,Furt lepší jak vlkodlak,"

***
Strašně moc se omlouvám že teď vůbec nevycházely kapitoly. Budu se snažit je vydávat častěji. Začala jsem spát novou knížku ,,Jedna z mnoha Siriuse Blacka" Pokud by měl někdo zájem tak se na ni koukněte, je na mém profilu.

Neplecha ukončena