Kapitola 22.

97 3 1
                                    

Šok přišel v okamžiku, kdy jsem se otočila a zjistila, kdo je ten kluk. Martin. Skočila jsem mu kolem krku.

Oba jsme se lekli, když jsme uslyšeli dětské hlasy, které se přibližují. Schovali jsme se za kmeny stromů.

Takto probíhal zbytek večera. Když jsme se měli vrátit, Martin mě chytil za ramena a přetočil si mě k sobě tak, že jsme si koukali do očí. "Chci se ti omluvit. Promiň, že jsem ti nevěřil, já vím že už to je delší dobu, ale dlouho jsme se neviděli."
Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. A znovu jsem mu dala ruce kolem jeho krku.
Asi pochopil, že mu odpouštím a zašeptal "miluju tě".
Chvilku jsme tam zůstali.

Když jsme se vrátili, bylo kolem půlnoci. Udělala jsem si hygienu a spokojeně jsem si lehla do postele.


Omlouvám se za tak krátkou část a ještě, že teď dlouho nic nevyšlo ale vůbec nestíhám.

HasičkaKde žijí příběhy. Začni objevovat