Lucifer rising [Supernatural FF]

Akce nemluvně 1/2

Promnul jsem si oči, ani nechci vidět svůj odraz v zrcadle. Beztak je mám krví podlité a zorničky rozšířené. Vlasy rozcuchané, zpocené čelo... Počáteční nechuť ze mě opadla a teď jen sháním informace o tom, co měl na mysli Dean, Cas, Youngjae. Nejhorší je, že všechno se opravdu děje. Vše. A já netuším, jak to zastavit, jak blížící se apokalypsu přemoci. Nikdo mi nemůže pomoci. Protože spolupráce je v tomto světě lovců věc skoro neznámá. Jen Bobby mi poslal jeden odpuzovací znak, který se dozvěděl od nějakého opeřence. Ale neptal se skoro na nic. Nejspíš chápal, jaký svině to jsou.

A proč jsem tak přepracovanej? Proč asi? Celou noc hledám zmínky o tom, co se děje v Boonville v Indianě. Protože je to opravdu divný, ta podivná znamení, která se tu odehrávají a málokdo je dokáže zaznamenat. Ale já se naučil mít oči na stopkách víc než obvykle a to je moje cesta k vítězství. Zabraním vraždění nemluvňat, i když se to tváří jako jakákoliv nemoc. Já zabráním prolomení další zasraný pečeti, ať se to už andílkům líbí nebo ne.

K finálnímu prolomení dojde zítra. Aspoň tomu odpovídají informace z internetu, spousty starých naskenovaných knih a výpisek z Janova zjevení. Stále nevím, kterej démon za tím stojí, ale určitě se to stane v nemocnici. Dosud žádné dítě kromě jednoho či dvou batolat, které dávno byly v péči matek, nevynášeli pryč a určité výpovědi vše dosvědčují.

"Ach," svalil jsem se do smradlavých peřin motelu, kde jsem trávil poslední týden, a pozoroval, jak se obrazovka noťasu ukládá ke spánku. Stejně jak já. Možná by bylo moudřejší užívat si, dokud člověk může, ale tohle byl můj styl doposaď a malej šlofík by mohl bejt dobrou změnou.

Odfrkl jsem si nad zbytečným přemýšlením i v posteli a jen pociťoval, jak se mýho těla zmocňuje klid. Přesně ten klid, kterýho se až bojím, jelikož ztrácím nad tělem kontrolu.

Získal jsem ji zpět až brzo ráno, kdy tma venku stále pobývala, avšak ručičky ukazovali na pátou a to je dobrej čas na tučnou snídani a flašku piva. Čekaj mě ještě přípravy solných nábojů, svěcený vody a různých hračiček, které získají pozornost démonů do doby, než je pošlu zpátky do pekla, kam patřej.

Ale než jsem se do všeho pustil, zastavila mě přítomnost cizí osoby. Teda, tvora. Automaticky jsem vytáhl zpod polštáře brokovnici a namířil ji na něj. V tu chvíli mě nenapadlo, že tohle proti nim nic nesvede a že se musím říznout a svojí krví naplácat určitý znak na nějakou desku.

"Co tu chceš?" sykl jsem na zbloudilého anděla.

"Ahoj Daehyune."

"Hádám, žes mě nepřišel pozdravit."

"To ne."

"Tak kurva mluv, jak si mě našel?"

"Nenašel," udělal krok kupředu a rozhlížel se okolo sebe. Tenhle zvyk má nejspíš od Case. Každopádně jak se pohnul, upevnil jsem svůj postoj a zamířil ještě přesněji.

"To nebudeš potřebovat," podíval se na zbraň a ta najednou zmizela z mých rukou. Nevyletěla. Prostě... zmizela.

"Tohle..." sekl jsem se, ale Youngjae to za mě dořekl.

"není reálné, ano. Zdá se ti to."

Oh, super. Teď se kvůli nim ani nemůžu pořádně vyspat!

"Tak mě okamžitě vzbuď, protože na tohle nemám čas."

Na jeho bezchybném čele se objevila vráska.

"Kam jdeš?"

"Do Disneylandu vyfotit se s popelkou."

Jeho vráska se prohloubila.