Lucifer rising [Supernatural FF]

Back in the school 2/2

Po zazvonění na pátou hodinu vkráčel do třídy mladý profesor biologie. V půlce cesty si upravil výrazné brýle, rozhlídnul se a narovnal. Přišel mi jistý, ale ne tím způsobem, jakým by měl profesor na střední být. Skryl jsem svůj úšklebek. Je to tady.

"Mí milí studentíci," začal dost upovídaným proslovem.

"Dnešní hodina nebude tak nudná, jak jste zvyklí," usmál se, což je pro démona dost nepřirozené. Úsměvy u nich můžete nalézt často, ale tyhle nejsou zrovna z potěšení u srdce. Ba naopak. Ruka mi nenápadně vbloudila do batohu.

"Apokalypsa se blíží, Lucifer se už nemůže dočkat, až všem lidem zakroutí krkem, ale! Mám špatnou zprávu. Vy u toho nebudete," 'svůdně' mrkl na vyděšené obecenstvo.

"Nebuďte smutní! To nevadí! Vaše smrt se bude pamatovat jako prolomení pečeti číslo třicet osm! A to je pocta, věřte mi. Stejně tak, jako je pro mě pocta zabití trojského koně v této třídě. Ano! Vylez Daehyune, no nestyď se! Představ se před svými spolu-umírajícími!" mrkl na mě černým pohledem a já dostal chuť mu vystřelit mozek z hlavy.

Pustil jsem rukojeť zbraně a stoupl si. Takže ten bastard mě zná. No uvidíme, jak dlouho zůstaneme přáteli!

Stoupl jsem si do uličky, abych byl tomu hovadu naproti.

"To není fér. Ty znáš moje jméno a to jsem tě nikdy nepotkal. A já kurva nevím, která černooká osina mi zas leze do zadku."

"Ale, ale... jsme ve společnosti dětí, tak se taky podle toho chovejme. Přece nechceme, aby tahle... stvoření slyšela před smrtí rejstřík všech existujících nadávek. Mimochodem, už jsme se potkali. Dům amerického snu, nemluvně v nouzi... ta bomba, kterou sis na mě nachystal..."

A... sakra. Neříkejte mi, že to je on.

"Ale ano. Znovu se setkáváme. Vím, že měnit často hostitele," poukázal na své tělo, "je dosti matoucí, ale jsem to já. Moje jméno je Paimon."

Bohužel, v hodinách náboženství a mytologie jsem nikdy zrovna nedával pozor, takže tohle jméno mi jaksi uniklo. Ale nemyslím si, že by bylo zastrčené někde na konci knihy a napsané malým písmem. Zas takové ideje nemám.

"No, to je super. Aspoň vím, co ti napsat na náhrobek- ou, promiň, tobě žádný hrobeček nikdo nemůže nachystat."

"Je mi líto, Daehyune. Ale já nemůžu zemřít."

"Jseš si jistej, ty bastarde?"

Paimon jen pozvedl koutky úst, když jsem ze svýho pasu vytáhl zbraň a věnoval mu pár kulek. Ty ho ale, narozdíl od jiných démonů, nezastavily. Všechna děcka, která se doteď klepala strachem, se nyní s pískotem nahrnula ke zdem a krčila se za lavicemi. Zjistila, že dveře ani okna nejdou povolit. To dělá ten hajzl, beztak.

"You son of a bitch!" vytáhl jsem placatku svěcené vody a vychrstl to na jeho ruku, která krátce zasyčela, avšak jinak neutrpěl žádnou zdravotní újmu. Během chvilky tu druhou natáhl a já se proletěl napříč třídou až k zadní zdi. A tam jsem visel. Boty mi klouzaly z pat a krk mi škrtila neviditelná ruka, ale nemohl jsem dělat nic.

Ten bastard se ke mně pomale přibližoval, dokud si nevšiml krčícího studentíka za stolem.

"Oh, ty se bojíš? Ty máš strach? Neboj. Za okamžik se ti budu věnovat."

"Ty si myslíš, že to bude okamžik? Moc si věříš."

"Alespoň si věřím v dostatečném měřítku a nepřeháním jako ti, kteří mají za zadkem anděla. A celkově, čekal jsem od tebe víc," kráčel blíže ke mně a se zájmem si mě prohlížel. A pak, v půlce třídy, se zastavil a moje držení u zdi povolilo. Podíval se pod sebe a zasmál se.