Lucifer rising [Supernatural FF]

Akce nemluvně 2/2

"Daehyune!" okřikl mě s vážným výrazem. "Byla to past!"

Zadržel jsem ho. Nechápal jsem. Jakou zkurvenou past by si mohli ti bastardi nachystat?

"Počkej, jaká past?" netušil jsem, co na tom mám brát vážně. A jestli vůbec ano. Moje důvěra v něj tak daleko nesahala. Začal okamžitě vysvětlovat.

"Pár minut poté, co jsi vešel dovnitř, odnesli démoni nemluvně ven. Chtěl jsem tě varovat, ale nedovolili mi přenést se."

"Chceš říct že k prolomení dojde jinde?" váhal jsem se zeptat, ale musel jsem, ať už byla odpověď jakkoliv jasná.

"Ano."

No to snad ne! Povzdychl jsem si. Ztratil jsem tolik času! A nebo to bylo nevyhnutelné? Podcenil jsem je. A to jsem si neměl dovolit.

"Tak co čekáš, musíme tomu zabránit!"

Zavřel jsem oči a ucítil dotek prstů na mém čele. Byla to jako jiskra, která prolítla z jeho dlaně do mě. Avšak po jejich otevření jsem nezaznamenal nijakou změnu. You son of a bitch!

"He?" nadzvedl jsem obočí a vymáhal se vysvětlení, Youngjae se jen zamračil a zmítal pravá vysvětlení.

"Nejde to. Určitě tu musí být nějaká znamení omezující mé schopnosti," pravil po chvíli. Takže tu musí být ještě jiná pastička a my nemůžeme ztrácet čas jejím hledáním.

"Ti zkurvysynové, pojďme!"

Popadl jsem ho za kabát a vláčel po schodech dolů. Nejspíš pro něj muselo být stresující pohybovat se tak rychle a k tomu pomocí noh.

Jakmile jsme došlápli ze schodu na podlahu přízemního patra, čekalo nás nemalé překvapení. Cestu blokovali z obou stran démoni a my byli tak odseknutí od všech možných cest ven. A nějak se jich zbavit by zabralo až moc času.

"Připraven?" ušklíbl jsem se a připravil brokovnici do palby. V mých dlaních byla jako pírko, které zlehka zašimrá pokaždé, když na někoho vystřelím.

I když se zdál Youngjae jako nováček mezi anděly, nasadil nebezpečný výraz a v očích mu jiskřilo odhodlání. Možná i něco víc, ale nebyl čas zjišťovat, co, jelikož jsem začal prostřelovat cestu k bočnímu východu a Youngjae mě následoval kouzlem s rozsvicováním démonů, jako to zkoušel tehdy při povstání Stína.

I tak ale naše rychlost kulhala a nebyla dostatečná. Potřebovali jsme něco víc, něco, co vyžene všechny démony pryč, a moje nahrávka nebyla dost hlasitá, aby přeřvala křik posedlých lidí.

Youngjae mě chvatem za zápěstí zastavil a pohlédl mi do očí. Už vím, co se mi na něm nezdálo. Panenky zářily modrým světlem, naplňovány neznámou silou andělské državy.

"Jdi, já je zdržím," nebylo pochyb, že to myslí vážně, ať je to jakkoliv obtížné.

"Cože?"

"Jdi!"

Strčil do mě, až jsem málem lehl do koberce mdlých těl, a nechápal jsem co dál. Poté se ale něco změnilo, když bílou chodbu začalo ozařovat světlo, před nímž se démoni začali sklánět. Nepřišlo mi nepříjemné, spíš naopak, teplé a očisťující, jenže každou sekundu se v něm probouzela síla, až člověku naskakovala husí kůže.

Otočil jsem se na zdroj a spatřil Youngjaeho, jak se z něj stala žárovka nadpřirozené energie, oči mu modře plápolaly a hlavně, všudypřítomné světlo zanechalo ve stínu černý obrys křídel. Bylo to poprvé a kdo ví, jestli ne naposledy, co jsem spatřil jen náznak andělských křídel. Vždy jen zaznělo zašustění, když přistáli nebo odletěli, ale ta jejich velkolepost mě donutila zastavit se.