Lucifer rising [Supernatural FF]

Dýchánek s démony 2/2

"Surge! Surge! Oh, potens umbra!

Surge! Surge! Oh, potens umbra!

Et rursus si vos estis lux egredietur! Utrum angeli et daemones coram vobis hastiludio!

Surge! Surge! Oh, potens umbra!"

Jo, z těch zasraných latinských slovíček asi brzy zcvoknu! Ale z jejich tónů a znění nevěstilo nic dobrého. Sakra. Místo abych těm chlápkům nasypal sůl do chřtánů a vykoupal je ve svěcené vodě tu sedím spoutanej a nemůžu říct ani jednu zasranou nadávku. Kéž by to bylo jednoduchý a moh bych si říct jen 'tak jsem kurva spoutanej', jenže já sedím pěkně uprostřed toho všeho.

"Ah, náš roztomilý asian boy je vzhůru."

Mohl jsem jen zamumlat přibližný znění mé nadávky, protože šátek v hubě nic víc nedovolil.

"Ale neboj, ukážeš nám, jak jsi zábavný. Hned jak vyvoláme Stína. Ten si s tebou pohraje předtím, než tě spapá."

Stína? Sakra jakého Stína? Měl jsem tušit, že je za tím něco velkýho. Nedával jsem pozor. A teď doplácím tím, že se stanu čísi potravou. No nebude to poprvý.

Naštvaně jsem sebou házel, ale žádný ovoce to nepřinášelo. Jen ta děvka si to ke mě nakráčela, zatímco její komplic odříkával dokola to samé.

"Snažíš se marně, můj malý mesiáši. My Stína vyvoláme. Ale jestli chceš, můžeme se předtím trochu pobavit," vytáhla malý nožík a přejela jím po mé tváři a cestovala s ním až dolů, kde se zastavila, dvakrát mi jím poplácala stehno a pak zas šla nahoru.

"Čas se blíží a nikdo nám v tom nezabrání."

Probodával jsem ji pohledem. Chtěl jsem vytvořit nějaký paprsek, kterým bych jí vypálil ty černý oči. Ale to nešlo. Nezbývalo mi nic jiného, než hledět na ten odporný úsměv a bordel ve skladišti. V duchu jsem pátral po nějaké zmínce Stína v mých ne zrovna bohatých vědomostech, ale nedokázal jsem to. A to už jsem opravdu začal ztrácet trpělivost, když se kolem mě začala podlaha propadat, spolu s třesotem země, a beton se ulamoval čím dál tím blíž mé židli. Démoni jen nadšeně hleděli z povzdálí na onu show, jíž se mám stát hlavní hvězdou.

Má noha už pod sebou nic necítila. Chystal jsem se propadnout do vzniklé díry. Byl zázrak že ta malá plošinka s mojí židlí levitovala.

Kurva. A to jsem ani nestihl se pořádně pomstít.

Beton pode mnou se už propadl. Ve vzduchu nad propastí do pekla se vznášela už jenom židle, samozřejmě se mojí maličkostí spoutanou na ní. Už párkrát jsem se takhle vznášel, pokaždé kvůli nějakýmu podělanýmu duchu, ale teď se mě zmocňoval podivný pocit. Zlo kypělo, sršelo z té díry a mělo mě jako na talíři. A to nebylo vše. Cítil jsem, jak se ze mě pomalu ztrácí má síla.

Náhle otřesy zesílily a z oken se dovnitř hnalo světlo. Vlastně ne z oken, ne zvenku. Z jakého si prostoru mezi. Netušil jsem, co se děje. A co za nadpřirozeno má být zase tohle. Ale s prudkým zábleskem, který mě donutil zavřít oči, se dovnitř dostali dva muži. Neměl jsem ani ponětí, co mohli být zač.

Ten první byl starší, mohlo mu být tak do čtyřicítky, i když ve světě démonů nemůžeme mluvit o věku jako takovém. Měl modré oči, které dokázaly zabíjet a prohlédnout cokoliv. A na sobě béžový podzimní kabát. Ten druhý byl mladší - teda jeho tělo. Asiat, baculaté tváře a nějaký puberťácký ohoz.

Sledoval jsem to všechno s přimhouřenýma očima a slyšel jasně jako křišťál.

"Jdete pozdě, pánové," promluvila ta děvka s blonďatými vlasy.