Lucifer rising [Supernatural FF]

Superstar 2/2

Byly to už dva týdny, co mě přišli navštívit rodiče. Ani nevím, proč jsem to tak emocionálně vnímal. Nejspíš po těch letech, kdy jsem byl trainee, kdy jsem vůbec nebyl ani jeden den doma a sotva jim volal každej den. Takže když se konečně objevili, dost mě to vykolejilo. Nechápu, jak jsem mohl porušit dietu a dát si hamburger a pivo. Ještě doteď se cítím provinile a proto cvičím, co můžu, až mi Youngjae pořád kecá, že se zbytečně přemáhám a že bych to v našem propagačním období neměl dělat.

Ačkoliv toho máme jak nasráno, baví mě to, co dělám, a užívám si toho, jako bych zpívání a tancování dělal poprvé v životě.

Jen mě stále deptá ten divnej pocit něčeho chybějícího. Ale co nadělám.

Nechápu ani, jak se v mým přehrávači objevilo tolik staro-amerických songů. To je taková ta věc, která člověka zastaví a donutí se zamyslet, co se vlastně dělo. Ale vždy se našlo něco, co mě z myšlenek vyvrhlo. Moje štěstí.

Zrovna teď na mě zavolal Bang, ať z tý koupelny vylezu, že tam jsem už dlouho a manažer na nás čeká dole v autě. Upravil jsem si kotletky a trtal do našeho supr-transitu, kde se vždy vyspíme, protože ramena členů jsou opravdu měkká a pohodlná.

Naše celá cesta kolem Soulu směřovala do budovy stanice MBC, kde nás čekalo live vystoupení. Byl jsem unavenej, naspal jsem sotva pět hodin, ale už jsem se nemohl dočkat, až budu stát na pódiu, všichni ke mě budou vzhlížet a já jim svojí hudbou a hlasem pomůžu v jakékoliv situaci. Byla to moje práce.

Po strávení hodině v maskérně jsme si to šli nacvičit do prázdného hlediště. Je to tak vždy, musíme přece vědět, kam se dívat, když nás budou natáčet do telky. Celou dobu mi přišlo, že tu něco smrdělo, ale nemohl jsem popsat přesně co. Sváděl jsem to na Himchana. Na oplátku mi věnoval jeden ze svých vražedných pohledů.

V naší šatně jsme pak čekali, a to hodně dlouho. Celej čas jsme zaplnili hraním her a já si užíval cvrnkání do čela. Kluci mě považují za boha, co se týče her využívající svaly. Já jim pak jen marně vysvětluju, že za to může posilka a že by tam taky mohli čas od času zajít.

Když konečně ohlásili naše jména a že se máme nachystat, vtrhly do šatny maskérky a opravily nám make-up, oblečení a přesprejovaly vlasy. V tomhle kostýmku jsem byl připraven vyběhnout před lid a konat svou práci. Každá minuta byla neskutečně dlouhá a ve mně stoupal adrenalin. Pokoukli jsme po sobě, věnovali významné pohledy a opustili bezpečné zázemí. Už nás čekají jen hladové oči fanynek.

Chodba mi přišla tak strašně dlouhá, že jsem měl chuť se rozběhnout na její konec, abych tu pomalou chůzi měl už za sebou. Ale ne, kráčel jsem za leaderem, vedle mě absolutně soustředěnej Youngjae.

Všichni technici nás pobízeli do té tmavé místnosti, kde se dějí všechny přípravy, efekty, připevňují mikrofony a odpočítává čas, kdy vběhnout na pódium. Přešel jsem práh a pokračoval hlouběji do tmy, když v tu se ozval výkřik.

"Hej, slyšels to?" obrátil jsem se na Youngjaea, který momentálně zápasil s mikrofonem.

Hodil po mě nevinný čoklý výraz a tak jsem se věnoval svému. Technici zrychlovali tempo, nestíhali jsme a každou chvíli měli ohlásit naše jména.

Zápasil jsem se sponou. V týhle tlumený místnosti moc světla neodrážela, takže celá krása toho stříbra byla potlačena a já na ní tiše nadával. Překvapilo mě rozpětí všech nadávek, které mi v duchu přišly na mysl. Ale i tak nevyblokovaly ten tajemný výkřik.

Sledoval jsem ostatní členy, jak jsou zabraní do svého a já bych neměl být výjimka. Ale i tak jsem nervózně pokukoval po otevřených dveří, které se pomalu uzavíraly, jak ve 'slow-motion'.