Lucifer rising [Supernatural FF]

Mission Impossible 2/2

Jel jsem nonstop až do dalšího večera, kdy jsem dorazil k anti-démonské boudě, ve které jsem dříve už pár akciček s posedlými lidmi prováděl. Ale je to jedno z mála bezpečných míst, co znám.

S tím, že mě nikdo nesleduje, jsem za sebou zamkl a zasvítil lampu z minulého století. K mýmu štěstí - fungovala.

Otevřel jsem opatrně starou truhlu a pomalu nadzvedával víko. Spolu se zvětšující se škvírou se ven hrnula záře, jak zlatý povrch kovu odrážel neexistující světlo.

Srdce se mi zastavilo a všechny myšlenky opustily. Hleděl jsem na svazek klíčů o různých velikostí, ale stejného tvaru, jejichž hlavní klíč byl velký jak klika od dveří. Váhal jsem se jich dotknout, ale nakonec jsem to udělal a překvapilo mě, jak vyváženou teplotu mají. Jak nestudí, ani nehřejí, a cinkají při jakémkoliv bezvýznamném pohybu.

Tak tohle je základ církve, základ stovek let dohadů, vyvražďování a utrpení, přímo v mých dlaních...

Poslal jsem Bobbymu krátkou a výstižnou SMS, než jsem zapakoval do kabely pár lahviček posvátného oleje a mačetu a jen z dobrého pocitu jsem si za pás zastrčil revolver.

Připraven na smrt jsem ze svazku vybral nějaký střední klíč a blížil s ním k zámku od dveří boudy. Podle mě ten největší patřil bráně nebeské a nechtěl jsem tam vtrhnout přímo hlavním vchodem.

Konec klíče se začal formovat do složité podoby normálního klíčku, aby se do dveří vešel, a čím víc se k zámku přibližoval, tím rychleji se přetvářel. Neváhal jsem ho vrazit dovnitř a otočit.

Žádná oslepující záře mě sice nečekala, ale uprostřed lesů jsem taky nebyl. Objevil jsem se v nějaké zahradě, kterou obvykle vidíte na zámcích. Samé fialky, macešky a růže, jejichž kombinace pak z vrchu dokáže vytvořit smajlíka.

"No, lepší než někam na náměstí," protože objevit se uprostřed houfu kravaťáckých opeřenců není tak úplně můj styl.

Dveře, jimiž jsem přišel, teď obyčejně vedly do komůrky s nářadím a plno pesticidy a já neviděl žádný jiný záchytný bod. Stál jsem na prahu rozhodnutí - zkusit jiný klíč, nebo se tu ještě porozhlídnout? Naštěstí zvědavost vyhrála; kdo má možnost udělat si osobní výlet do nebe? Sice bez průvodce, ale co už nadělám. Stejně si nemyslím, že bych tu pak po tom všem skončil. Pomalu jsem procházel po jedné ze spousty štěrkovitých cestiček a neustále se ujišťoval, že ta kůlnička za mnou pořád stojí. Kytky už nahradily keře a občas i nějaké přerostlé tisy a já se zamotával do lesa.

No tudma asi cesta nevede.

Otočil jsem se a nadával nad svojí pošetilostí, když v tu jsem nadskočil kvůli chlápkovi přede mnou.

"Kurva!"

Černošský děda na mě stále hleděl, dokonce svým způsobem i mírumilovně, a to mě překvapilo.

"Vítej v Nebeské Zahradě, Jung Daehyune."

Nastala chvíle ticha. Já si ho měřil pohledem a snažil se přijít na to, co je zač, ale on se ani nehnul a jeho přívětivý obličej se také neměnil.

"Kdo jsi?" no jo, nic jiného mě v dané chvíli nenapadlo.

"Mé jméno je Joshua. Starám se o tyto zahrady."

"Joshua..." zamyslel jsem se, nějakým způsobem mi to znělo podvědomě.

"Jsi tu, aby jsi zachránil Youngjaea," konstatoval, nebo mi spíše připomněl něco, co sám už dlouho věděl.