Lucifer rising [Supernatural FF]

Mučení jehňátek 1/2

"Jsi to vážně ty, Daehyune?"

"Jasně že jsem, Bobby!"

"Přišlo mi, že ses mě právě zeptal na to, jak otevřít andělský vězení," ironicky poznamenal.

"Myslím to vážně."

"Já se ptal taky vážně."

"Bobby! Prostě... snaž se o tom najít co nejvíc a co nejrychleji, ano?" ztrácel jsem trpělivost.

"Jasně, jen najdu někoho, kdo už v nebi byl, nejlépe v tom vězení, a vrátil se," ironie ho stále neopouštěla.

"Víš ty co, čekej na mě."

"Jako bych na práci neměl nic jinýho."

Típl jsem hovor a promnul si čelo. No to bude ještě ostrý. Ale nic jinýho mi nezbývá. Já ho tam nenechám, ať mi vzkázal cokoliv.

Stavil jsem se v mém motelovém pokoji a děkoval Amandě, že i po smrti jejího otce kvůli mě mi pokoj rezervla na dalších pár dnů a nikdo nevystěhoval zbraně ukryté pod postelí.

Zapakoval jsem, co se dalo, a už uháněl pryč z toho prokletýho města po suchých končinách za Bobbym do Jižní Dakoty.

Mohl jsem tam přijet do dvou dnů. Zaparkoval jsem auto nějak mimo šrot, aby bylo jasné, že moje autíčko není na náhradní díly, a zaklepal mu na dveře.

Po chvilce dodupal ke dveřím a jakmile si ověřil, kdo za nima stojí, pustil mě dovnitř. Možná nebyl nejmladší a nejlepší léta měl dávno za sebou, ale je to jeden z nejlepších lovců, informátorů a jeho schopnosti průzkumu a veškeré vědomostí jsou jedinečné. A to by to člověk neřekl na toho chlápka v kostkované košili, staré vestě a v ještě starší kšiltovce, která zažila i mýho dědečka.

Ale puštění dovnitř nebylo jen tak, věděl jsem, že to ticho a napjatá atmosféra má svůj účel, jen jsem na to neměl čas. Vytáhl jsem si stříbrný nožík a než stačil zaregistrovat, aby se ubránil útoku nebo mě nějak zastavil, už jsem se řízl na předloktí a zamával mu s tím před očima.

"Vidíš? Žádnej měňavec. Teď mi dej tu vodu, ať to máme za náma."

A to už mi do ksichtu vchrstl placatku svěcené vody a já jen vyčkával, až mi její část steče dolů.

"Jsem to já."

"Takže... jseš v pořádku," oddech si skrz jeho vousy.

"A to sis myslel, že mají v nebi předvolbu na zemi?"

"To bylo to nejméně šílený, co mě napadlo," otočil se a mířil do kuchyně.

"Pivo?"

"Jo, dal bych si." A po chvilce mi do dlaně vklouzla vychládlá lahev zlatavého moku.

"Tak mluv, o co tu jde? Vypustit andělský vězně? Větší blbost jsem neslyšel, a to jsem v týhle branži už dost dlouho," opřel se o stůl a upil z lahve. Já doteď na ni jen prázdně hleděl.

"Tak chystáš se mi to říct?"

Jen jsem si povzdechl.

"Má v tom prsty ten andělskej bastard, s kterým teď pracuješ?"

Při slově 'bastard' jsem vzhlédl a snažil se o varovnej pohled.

"Takže jo."

"Ten idiot mě už zas zachránil a sám se nechal sejmout anděly. Musím mu konečně ten dluh nějak splatit."